Za Martinou Vondrovou. Setkání, které se hluboko otisklo

S nedávno zesnulou Martinu Vondrovou jsem se potkala na konci roku 2022, když se nám po třech letech začal bortit systém domácí péče, a potřebovala jsem se poradit s někým, kdo situaci a možnosti opravdu pochopí a dá mi nezávislý pohled. Obrátit se na Martinu Vondrovou byl dobrý krok, a zpětně hleděno udělala pro mě tato chartistka, učitelka a psychoterapeutka víc než někteří lidé, které znám víc a déle.

Bylo to díky tomu, že skrz svou práci psychoterapeutky v litoměřickém hospicu věděla Martina Vondrová opravdu hodně o nemoci, umírání a o zátěži, kterou to představuje pro rodinné vztahy. Tedy o situacích, kdy se člověk dotýká samé podstaty života a jeho smyslu. Právě tehdy člověk nejvíce ocení sdílení s někým, kdo prošel něčím podobným, neboť, jak se říká, zkušenost je nepřenosná. Martina Vondrová díky svým zkušenostem, erudici i upřímnosti brala věci nejkratší možnou cestou, ale přesto citlivě a s laskavostí. Sérií otázek si rychle zmapovala situaci a pak a šup! šla přímo k jádru věci.

Věty, které člověk třeba už předtím slyšel, měly v jejím podání zvláštní sílu. Platí, že obzvlášť účinné jsou v terapii momenty, kdy si člověk odpovídá na důležité otázky sám. I tomu uměla paní Martina napomoci. Navíc s místy až šokující upřímností dokázala sdílet své vlastní životní zkušenosti, což prohlubovalo její věrohodnost. To, co mi řekla, zůstane mezi námi. K některým momentům se ale vracím dodnes, přestože domácí péči už nemáme; oba moji rodiče odešli od té doby na Věčnost.

S Martinou Vondrovou jsme se dotkly i tématu závislostí. Věděla jsem, že o své vlastní překonané závislosti na alkoholu otevřeně mluví do médií. Svěřila jsem jí, že mě trápí to, jak jsou dnešní děti závislé na digitálních technologiích, což nesvědčí jejich duši. Martina Vondrová se na mě podívala skrz brýle svým pronikavým pohledem a věcně prohlásila: "Je to tak. Digitál je momentálně legální droga.(…) Polovina deváťáků tady na základce je na antidepresivech," mávla rukou směrem do vedlejší ulice. Tím naše debata o digitálních závislostech skončila, protože jádro rozhovoru bylo jinde, a dobrý terapeut drží kormidlo rozhovoru tak, aby, řečeno obrazně, loď směřovala do přístavu.

Přemýšlela jsem později o této části našeho rozhovoru. Martina Vondrová si vybrala jako prioritu doprovázení v nemoci a při umírání a těmto věcem se věnovala nejlépe, jak uměla. Další oblastí, v níž se snažila o osvětu, byla oblast závislosti na alkoholu. Obě oblasti jsou dodnes tabuizované, nelehké, ale jedině tím, že se k nim napře pozornost společnosti, se může tabu zmenšit a situace zlepšit. Pro mě je zase stěžejní téma digitálních závislostí zejména u dětí. A tomu se chci věnovat. I když si někteří myslí, že je to zbytečné; že je dnešní mladá generace již ztracena. Nebo naopak – že se neděje vůbec nic, co by bylo třeba řešit. Tyto dva extrémní postoje svým způsobem kopírují postoje české společnosti k tématu péče o nevyléčitelně nemocné: buď defétisticky říkáme, že systém se řítí do kolapsu, nedá se nic dělat, a doufáme – jednou - ve vlastní rychlou a milosrdnou smrt, nebo sklápíme zrak a tématu se vyhýbáme. Jak konec života, tak digitální závislosti jsou svého druhu tabu.

Každý můžeme mít „svoje“ téma, o němž si myslíme, že je důležité, a tomu se nějakým způsobem věnovat - i když to třeba není jednoduché a v kurzu. Nejdůležitější ze všeho je ale péče o mezilidské vztahy, zejména rodinné.

To je odkaz Martiny Vondrové, jak si ho budu pamatovat já. Čest její památce.

Autorka je spisovatelka, publicistka a pedagožka.