Děti dnes čelí větším výzvám, než jejich rodiče. S psychiatrem Pöthem o krizi v dětské péči

Celosvětově narůstá počet sebevražd, narůstá také počet diagnóz a situace se může dále výrazně zhoršovat, varuje dětský psychoterapeut a psychiatr Peter Pöthe. Současné děti podle něj zažívají při svém dospívání nejen dopady celosvětových krizí, ale i dlouhodobých vlivů, které je mohou činit nepříliš odolnými i vůči poměrně běžným životním překážkám. Ruku v ruce s tím se roky zhoršuje psychiatrická péče i její dostupnost. Cestou však není stavět další nemocniční lůžka, říká v rozhovoru s deníkem Echo24, který vznikal během konference AMY zaměřující se na problematiku ohrožených dětí.

Jsme v situaci, kdy se na jedné straně nahromadily dopady krizí, covid a restrikce, probíhající válka, do toho přetrvává problém dostupnosti péče o děti, před kterým se varuje roky. Souvisí zhoršení psychického zdraví dětí hlavně s krizemi, nebo sledujeme jen zdůraznění nějakého delšího trendu, kdy se u mladých lidí projevuje více psychických problémů?

Myslím, že si tu pandemii mladí odnesli nejvíce, to se týká i mé praxe. Násobně narostl počet dospívajících, kteří zažívají velkou úzkost a to i z budoucnosti. V posledních letech, kdy probíhá jejich dospívání, příprava na život, se dozvídají samé špatné zprávy. Rodiče ani společnost neví, jak na jejich nejistotu nějak pozitivně odpovědět. Ta budoucnost je objektivně nejistá, čili ta úzkost je v tomto ohledu sdílená.

Zároveň jsou na dospívající kladeny velké studijní nároky v kombinaci s tím, že tady došlo k velkému přerušení jejich normálního životního stylu, ztráty mnoha vztahů, činností, které je nějak definovaly, mimoškolních aktivit, sportů, spousta z nich přestala. Jsou ve větším stresu, ukazují to i výzkumy – jejich mozky zestárly podle některých studí podobně, jako by zažívali velké trauma. To je takový celosvětový fenomén zvláště u těch dětí, které prožily plošný lockdown.

Jak se v tom projevuje zmíněná nedostupnost péče?

Nedostupnost péče spočívá spíše v tom, že je špatně orientovaná. To, co by mělo narůstat, jsou komunitní centra, multidisciplinární týmy, dostupnost nějaké krizové, psychologické pomoci. To je ta cesta. Nemyslím si, že navyšování psychiatrických lůžek je ta cesta.

Takže vás nějak nepobouřil ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, když v nedávném rozhovoru s Deníkem N přemýšlel nad zrušením Dětské psychiatrické nemocnice v Lounech?

Pokud se bude investovat do preventivní péče, dostupných multidisciplinárních týmů a bezbarierových center, kam se mladí mohou ohlásit sami… opticky to vypadá špatně, protože spousta těch lidí si může bez hospitalizace ublížit. Ale mám také spoustu klientů, kteří těmi zařízeními prošli a v podstatě tam jejich problémy nebyly řešeny, jen se odložily na později. Čili bez nějaké psychoterapie jim to i tak nijak nepomůže. Nikdo nechce, aby děti měsíce zůstávaly v lůžkových zařízeních jenom proto, aby si něco neudělaly. To nedává smysl.

Druhý zmiňovaný problém z hlediska kapacit je nedostatek dětských psychiatrů i nezájem mladých lékařů zamířit touto cestou.

Ale také nedostatek odborné přípravy dětských psychiatrů, kteří často vědí málo o psychoterapii. Je tu obecně velký nedostatek jednak nabídky pro lidi, kteří by chtěli pracovat s dětmi, jednak na straně těch lidí je menší zájem, protože je to velmi těžká práce a co se týče i ohodnocení s pojišťovnami velmi nevděčná. Ti lidé, kteří se zajímají o psychologii, to mají mnohem jednodušší co se týče vzdělávání i co se týče práce, když se poté rozhodnou věnovat dospělým.

Je potřeba zdůraznit, jak důležitá je prevence. Kdyby na školách opravdu fungovali kvalifikovaní lidé, kteří by dovedli podat tu pomocnou ruku, krizovou pomoc těm, kteří se ve školní třídě nějak hroutí, kdyby se potom pracovalo i s rodiči a nečekalo se na to, až to dítě začne mít větší problémy nebo se dokonce pokusí o sebevraždu či začne se sebeubližováním, myslím si, že v řadě případů vůbec nemusí dojít k tomu, aby dítě dostalo nějakou diagnózu, aby dostalo medikaci, kterou pak často má na celý život. Musíme se zamyslet nad nějakou prevencí a to i v rámci rodin.

Tedy nepřistavovat lůžka, ale změnit celkový přístup?

Učit děti, jak pracovat se stresem, mluvit o tom, co zažívají. Několikrát jsem říkal, že když se děti vrátí po lockdownu, nemají automaticky zasednout v lavicích a začít vše dohánět. A přesně to se stalo. Nebyla tady nějaká reflexe toho, že jsme se dva roky neviděli, automaticky byly pod obrovským tlakem i ze strany rodičů, aby vše dohnaly, dostaly se na školy. V situaci, kdy si dnešní děti opravdu nedokážou budoucnost představit. Věci jako globální klimatická krize nebo nástup umělé inteligence musí prožívat zcela jinak než rodiče, jde jim o celý život. Pracovní trh může vypadat za dvacet, třicet let úplně jinak a nikdo na to není připravený.

Rodiče nejsou připravení na to, že část vnitřního světa, myšlení mají jejich děti na internetu, to dítě je v podstatě vystaveno úplně bez nějakého dozoru vlivům, které mohou s tou jeho nejistotu ze své identity a ze světa. V tom svém světě se můžete kdykoliv ztratit, disociovat, žijete alternativní životy a nerozlišujete v podstatě úplně to, co je a není pravda ve vnějším světě. To ve výsledku může vést k tomu, že jste velmi psychicky křehcí. A při první nějaké překážce, kterou vám život postaví, ať už je to nejčastěji neúspěch ve škole, v lásce, rozchod rodičů, se můžete velmi lehce zhroutit.

Pokud se situace v péči nějak nezmění, jaké to bude mít do budoucna následky? Mají krize nárazový vliv na zhoršení, nebo se budou důsledky dále nabalovat?

Já myslím, že už se to děje. Narůstá násobně počet sebevražd, celosvětově. To musí odrážet situaci, která se ve světě děje. Může ještě více narůst počet psychiatrických diagnóz. To si nemyslím, že je dobrá cesta. Ty diagnózy jsou často účelové v tom smyslu, že s nimi souvisí financování, odběr léků. Neříkám, že doktoři někdy fungují jako dealeři, ale v podstatě to tam také hraje roli. Může to skončit opravdu špatně, můžeme mít třeba nárůst lidí, kteří budou závislí na nějaké péči. A celkově bude ta společnost směřovat k tomu, že se bude víc dělit na izolované skupiny, které se budou starat o sebe. Bude méně společenské empatie. Společnost může v tomto smyslu za deset, dvacet let vypadat jinak, než dnes.

Je problém s nedostupností dětské péče české specifikum? Jak vycházíme ze srovnání se zahraničím?

Myslím, že je to velmi podobné. Obraz dětské psychoterapie je vůbec málo rozvinutý. Někde je to asi o něco lepší, ale tím, že je založena na konceptu duševního zdraví, tedy že někdo musí být nemocný, aby dostal péči, tím dětem tento koncept nevyhovuje. Vy jste v podstatě prohlášeni za nemocného ve dvanácti letech a to je něco, co mění pohled společnosti na vás i vás a rodičů na sebe. Místo toho, aby se někdo snažil o vás přemýšlet, aby autority opravdu přemýšlely o tom, jestli to těm dětem prospěje, jestli to chtějí. Děti by podle mě měly mít větší právo mluvit do těch zásadních věcí, které se týkají jejich života. A jednak je to samozřejmě o individuální citlivosti. Pokud se do toho nebude investovat, lidé, kteří se pohybují kolem dětí, se nebudou cítit dobře a budou v neustálém podstavu, nemusí se to do budoucna vyplatit.

Mluvíte o větším právu dětí mluvit do věcí týkajících se jejich života. Vidíte v tom tedy nějaké mezigenerační nepochopení?

V normálních, civilizovaných zemích jde o zcela normální věci, tedy to, jaká je tam kultura a péče o mladé lidi má nějaký podíl na tom, koho lidi volí. Je dobře, že nyní (zmocněnkyně pro lidská práva) Klára Laurenčíková dává tyto věci do nějakého diskurzu. Bohužel nemá žádné pravomoci, ale doufejme, že ji tam vláda nedala jen jako ozdobu. Je to něco, do čeho se strašně vyplatí investovat. I kvůli té budoucnosti, která bude velmi pravděpodobně těžší, než jakou měli rodiče dnešních dětí. Někdo mi nedávno na besedě řekl, že přece v 70., 80. letech byl komunismus a jakou asi měli budoucnost. To je sice pravda, ale bylo tam něco stabilního, předvídatelného, v podstatě nikdo nečelil ničemu jinému, než že tady může nastat jaderná válka. O čemž jste si mohli myslet, že je to blbost. Ale ty výzvy, které dnešní doba má, ta světová nejistota, jsou opravdu mnohem větší, než byly před třiceti, čtyřiceti lety, kdy ti rodiče vyrůstali.

V Česku jsou desetitisíce dětí, které utíkají před válkou a mají asi objektivně horší zkušenost.

Angažoval jsem se v migračních vlnách, byl jsem v Řecku, na Balkáně, tehdy jsme chtěli přivézt padesát sirotků, což tehdy zarazil Andrej Babiš. Kdyby k tomu tehdy došlo, mělo by to i na děti tady dobrý vliv. Dozvěděly by se něco i o tom, jaké jsou opravdu vážné problémy. Myslím si, že ukrajinské děti mohou ty naše velmi inspirovat, žijí s nějakým pocitem ohrožení, zažily zcela jiné věci. Jednak to může posílit vzájemnou empatii, solidaritu mezi dětmi, zároveň si naše děti mohou uvědomit, že žijí v bavlnce a i proto nejsou připravené na výzvy, jako je třeba pandemie či přírodní katastrofy, které nás mohou čekat. Mohou vidět ten kontrast mezi reálným životem a tím, jak jsou děti na jednu stranu strašně chráněny, rozmazlovány. Přitom jsou v prostředí, které je velmi náročné a na které nejsou připravené.