„Zemanova privatizace bank byla katastrofa. Cizí obdaroval za hubičku,“ píše Weigl

POLEMIKA: Vážený pane Weissi, se zájmem čtu všechny Vaše texty a považuji Vás za velmi zkušeného a erudovaného autora. Proto jsem se zarazil nad Vaším konstatováním v článku „Přátelé, nepřátelé a Miloš Zeman“, že se všeobecně za nejvýznamnější správný krok, k němuž neměl Klaus odvahu, uznává v případě premiérství Miloše Zemana privatizace bank. Jako pamětník oněch dob nemohu s tímto bezmyšlenkovitě opakovaným klišé souhlasit a mrzí mě, že ho nacházím i ve Vašem – jinak velmi dobrém – článku.

Dovolím si k tomu několik vysvětlujících poznámek. Privatizace bank v období transformace měla jednak svou časovou dimenzi a jednak své politické okolnosti, které její privatizaci komplikovaly. V zemi bez kapitálu se privatizovalo na úvěr, nebo zdarma. Jinak to nešlo. Zahraniční zájemci existovali pouze pro výraznou menšinu státního majetku. Pokud by byly na počátku celého procesu privatizovány banky do rukou zahraničního kapitálu, bylo by vyloučené, aby mohly financovat proces privatizace.

Privatizátorům bez podnikatelské historie by na koupi firem bez produkce a trhů nikdo nepůjčil. Banky, které měly v ekonomice celé své úvěrové portfolio, se přitom nemohly z ekonomiky vyvázat. Zahraniční nabyvatelé by požadovali buď očištění bank od rizikových úvěrů, což byly prakticky všechny, nebo státní záruky za prakticky celým portfoliem.

Přitom bylo klíčové, aby privatizace probíhala v součinnosti s bankami, které měly zájem na tom, aby jejich klienti přežili. Představa, že správná banka pošle klienta v problémech ihned do bankrotu, jinak jde o „bankovní socialismus“, je absurdní nesmysl. Banky nešlo z problémů ekonomiky vyvázat jejich privatizací do zahraničních rukou. Proto byly na řadě až poslední. Jejich privatizace nebyla otázka odvahy, ale načasování.

Po volbách v roce 1996, kdy vznikla v režii Václava Havla první opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD, bylo jednou z podmínek Jozefa Wagnera, na jehož hlasu stála důvěra vlády, že nedojde k privatizaci bank. Stejné bylo stanovisko Miloše Zemana. Klaus privatizovat nemohl, ani kdyby chtěl.

Pokud jde o privatizaci bank v Zemanově režii, považuji ji za katastrofu. Cizí banky byly jeho vládou obdarovány. Za „hubičku“ – za sumy v hodnotě dvou až tříletého zisku privatizované banky – ovládly velké finanční instituce, očištěné státem od špatných úvěrů, působící na nenasyceném trhu s ohromným ziskovým potenciálem.

Vláda a tehdejší vedení ČNB dopustily, aby se v důsledku nepromyšleného skokového zpřísnění požadavků na obezřetné podnikání bank dostaly naše finanční ústavy do vysokých účetních ztrát a stát, který jako vlastník neměl prostředky na jejich rekapitalizaci, je pod tlakem nevýhodně prodával zahraničním zájemcům a ještě je nuceně očišťoval. Prodávaly se minulé ztráty, nikoliv budoucí výnosy, jak by tomu mělo být.

V důsledku toho není dodnes na našem trhu žádná velká česká banka, obří zisky odtékají ve velkém do zahraničí a naše prosperující dcery sanují kymácející se zahraniční matky (viz poslední finanční krize). A to už vůbec nehovořím o případu IPB, který je neuvěřitelným skandálem, jímž byly překročeny všechny limity.

Privatizaci bank, tak jak ji provedla Zemanova vláda, proto může označit za úspěch pouze ten, kdo o tom nic neví a z pohodlnosti opakuje laická mediální klišé. Tím se Vás, vážený pane Weissi, nechci nijak dotknout, ale považoval jsem za nutné Vás na to upozornit, protože je pro mě čím dá těžší poslouchat dnes a denně tyto falešné fámy a legendy.

Ještě jednou se omlouvám a přeji vše dobré.

Jiří Weigl