Kultura rušení: Mýtus, který šíří mocní, nebo nekulturní umlčování zdola?

Ten pán tvrdí, že nemůže mluvit, a přitom své poselství všude šíří. Tak zní nejčastější poznámka adresovaná těm, kteří se zmíní o cancel culture, a přitom nesedí ve vyšetřovací vazbě. V těchto řečech se zaměňuje cancel culture a cenzura. To první vychází zdola a týká se především kulturních otázek; místem činu bývají kulturní instituce, média a akademický svět. Cenzura naopak na člověka doléhá shora, pracuje s jinými nástroji a je třeba počítat s jinými dopady. Zatímco cenzor pracuje politicky, ti, kteří vytlačují někoho z veřejnosti, danou osobu napadají kvůli její morální nezpůsobilosti.

Primární hrozbou cancel culture není to, že něco zmizí. To se ve fragmentované době příliš neděje. Hlavním rizikem je, že se jednotlivé instituce i média stávají neprostupnými, takže se do sebe uzavírají jako vojenské tábory a vytvářejí monokultury. Výsledkem je, že si každý sice může říkat, co chce, ale v případě vybraných geopolitických nebo kulturních témat jsou někteří dopředu obaleni takovým nánosem předsudků a předporozumění, že se diskuse stává nemožnou.

Autorka podcastu v nadsázce navrhuje, abychom nepřekládali obrat „cancel culture“ jako „kulturu rušení“, ale jako „zruš kulturu“. Hlavním projevem není zmizení nositele názoru, ale právě „jen“ to, že se mu v dané instituci zruší přednáška nebo v daném nakladatelství nevyjde kniha. To se možná jeví jako malý problém. Také se potom říká: „Vždyť mu to vydají jinde!“ Jenže právě to je onen krok, jímž se omezuje prostor toho, co lze v dané instituci říkat, maří se diskuse a ničí šíře názorových odstínů. Stojí-li na této pestrosti kultura, můžeme tvrdit, že nejen ono jedno „zrušení“, ale i obhajoba ve smyslu „vždyť to vydají jinde“, je „postkultuním“ projevem.

Celý podcast v audio a video najdete zde.