Jana Brejchová měla nejkrásnější oči českého filmu
NEKROLOG
Zemřela Jana Brejchová. Ta tři slova stačí, aby bylo jasné, že kdekomu v této zemi se právě znovu připomnělo jeho mládí, jeho zamilovanost, jeho touha, jeho láska, jeho chtíč, píše Lukáš Novosad.
Foto: Václav Chochola / ve sbírce PPF
1
Zemřela Jana Brejchová. Ta tři slova stačí, aby bylo jasné, že kdekomu v této zemi se právě znovu připomnělo jeho mládí, jeho zamilovanost, jeho touha, jeho lás ...
Zemřela Jana Brejchová. Ta tři slova stačí, aby bylo jasné, že kdekomu v této zemi se právě znovu připomnělo jeho mládí, jeho zamilovanost, jeho touha, jeho láska, jeho chtíč. Odešel někdo, kdo pomáhal generacím porozumět, jak vnímat svět stříbrného plátna a proč jsou v životě tolik důležité herecké hvězdy. A to pro muže i pro ženy, jako vzor lásky a krásy. Vyhasly jedny z nejkrásnějších očí českého filmu – zároveň díky němu nebudou zapomenuty.
Jana Brejchová posledních dvacet let nepatřila mezi aktivní tvůrce, nevyhledávala veřejnost, držela se v ústraní, poslední roky dokonce kvůli podlomenému zdraví zůstávala v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Předtím ale její práce před kamerou tvořila dějiny českého poválečného filmu, jelikož minimálně působila v divadle (přestože měla už v šedesátých letech lano z Činoherního klubu, leč nevzala to a divadlu se více oddala až k stáru) a soustřeďovala se právě na film.
Hrála pro naše nejlepší režiséry: namátkou Karla Zemana, Jiřího Krejčíka, Oldřicha Lipského, Jiřího Weisse, Jiřího Svobodu... paradoxně nikdy ne pro svého prvního manžela Miloše Formana, který naopak proslavil Janinu sestru Hanu ve svých Láskách jedné plavovlásky. (O šest let mladší Hana zemřela předloni, aniž se desítky let rozkmotřené sestry smířily. Co bylo příčinou jejich dávného rozkolu, vlastně není podstatné. Jen je škoda, že kvůli tomu spolu ty dvě nádherné okaté blondýny nikdy nenatočily film.)
Ani v televizi neměla Jana Brejchová mnoho rolí, ani v seriálech. Když už něco vzala z tohoto ranku, stálo to ale obvykle za to. Ostatně ve víkendovém dětském Studiu Kamarád zrovna opakují Arabelu, v níž hrála královnu pohádkové říše. Jednu z postav, ve kterých dokázala, že uměla svou nebývalou krásu podkopat sebeironií, protože většinu seriálu hraje jinou postavu – tedy vlastně jinou herečku, která je do ní vtělena. Tudíž se ve své roli Brejchová musela pohybovat, chovat i mluvit jinak, než jí bylo vlastní. Což je podtrženo tím, že byla předabována Janou Dítětovou (aby bylo jasno: hlasem čarodějnice proměněné v královnu).
Pro srovnání připomeňme jiný důležitý seriál Jany Brejchové, obrozeneckého F. L. Věka, v němž hrála nejprve němou femme fatale, ženu, jež hrdinu uhrane právě očima a svou mimořádnou krásou, a teprve poté začne mluvit – až když jí to mužové naučí. Může snad být pro chlapa něco svůdnějšího než pokoušet se vyrobit si krásku podle svého gusta a pak za to být, tak jako František Věk, potrestán tím, že idol se zadá někomu jinému? Jenže takto to musí být, protože Brejchová byla ideál. Čili žena nedostižná, žena, s kterou se nežije, o které se nanejvýš sní. Možná proto se jí přezdívalo „česká Bardotka“, což byla vlastně nestoudná pitomost.
Bude se připomínat kdeco z její tvorby, troufám si hádat, že najmě věci ze sedmdesátých let a osmdesátých, kdy byla provdána za jinou velkou hereckou hvězdu Vlastimila Brodského. Jistě nezůstane opomenuta Noc na Karlštejně, protože to je televizní kolovrátek. Asi také dojde na malou roli matky v trilogii Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce, Za trnkovým keřem. To běhá, to je živé. A přitom méně podstatné než jiná díla – ačkoli nutno podtrhnout, že Brejchová vlastně na kontě nemá hity, které by stály na ní. Často ztvárňovala výrazné vedlejší role a gros její tvorby leží v padesátých a šedesátých letech. Ty už trochu odvál čas.
Ale kdo by si okamžitě nevzpomněl třeba na to, jak její studentka plná strachu, beznaděje, zoufalství, ale také odhodlání hledí z první lavice na profesora v podání Františka Smolíka, který pronáší slavnou sentenci, že „z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem“. A zase ty její oči, v tomto momentě ovšem pyšné, dojaté, na kratičký okamžik a přece na celý život ukonejšené tím, že i ve chvílích největšího třeštění zla existuje na světě pravda a dobro. To všechno Brejchová zvládla uhrát jediným pohledem v několika vteřinách.
Vyzdvihněme ale jiný film, jenž se z tvorby Brejchové – většinou vážné, kostýmní, tragické – coby situační, ba dokonce sci-fi komedie vymyká. Zabil jsem Einsteina, pánové! je snímek za tři roky starý šedesát let. Pořád ale dokonale šlape. Zhruba ve dvou jeho třetinách je scéna, v níž strážníci v podání Josefa Hlinomaze a Karla Effy zavelí služebnictvu bohatého pražského bytu se svléknout, protože se hledá ztracený prsten paní domácí. Svlékající se partu tvoří Jana Brejchová, Iva Janžurová, Helena Růžičková a Jiří Sovák (ten ale není důležitý). Režisér Oldřich Lipský pro tento moment dokonale využil tři ženské herecké typy, které měl k dispozici: Brejchová jako sex symbol pojímá scénu jako vzrušující striptýz, zatímco Janžurová coby komička ji napodobuje, vyzývá, činí z toho parodický souboj, který okamžitě rozplývá předešlé vzrušení. A Růžičková, jež má do běžného ideálu ženské krásy daleko, tragikomicky, zoufale a nerada ukazuje svoje nemožné obrovské spodky a přitom sází baletní figury. Ta dokonale promyšlená a načasovaná scéna trvá tři minuty a je v ní tolik akce a herecké práce, že by jiným tvůrcům vystačila na celý film.
Jana Brejchová bývá suverénně označována za největší sex symbol českého filmu - i když kdo by to chtěl mezi ní a Olgou Schoberovou soudcovat. Fakt ale je, a to se bohužel moc neříká, že jako herečka byla týmový hráč a s týmem její schopnosti rostly.
00:01
