Václav Klaus: Pár opožděných slov ještě k „oslavám“ 17. listopadu

POLEMIKA: To, co se odehrávalo v Praze na Národní třídě v pondělí 17. listopadu 2025, je smutné. Volím záměrně toto poměrně prosté, nepřehnané slovo. Na Národní třídě se sice stejně jako v uplynulých 35 letech zapalovaly svíčky a přinášely tam květiny. Přišla tam řada lidí, kteří si toho, co se stalo 17. listopadu 1989, skutečně váží a kteří si to nezkresleně uchovávají v paměti. O atmosféře listopadu 1989 a o s tímto datem spojených ideálech, jak po komunismu vybudovat novou společnost a jak má tato nová společnost vypadat, to ale letos, stejně jako v posledních letech, vůbec nebylo.

Myslel jsem, že už se k tomu vracet nebudu a v rozhovorech v médiích jsem bez dlouhého vysvětlovávání říkal, že na Národní třídu už v den tohoto výročí určitě nepůjdu. Měl jsem pocit, že stačí můj článek, který byl pod názvem „Zabraňme úplnému vynulování základních myšlenek listopadu 1989“ publikován v Týdeníku Echo 13. listopadu (a současně na Echo24) a že stačí nesmírně výstižný článek kolegy Ivo Strejčka „Nejít na Národní je vyjádřením úcty k odkazu 17. listopadu“, který byl publikován na webových stránkách IVK. Ale asi to nestačí. Proto tato moje opožděná glosa.

Trápí mne, co k této totální změně oslav (které už vlastně nejsou oslavami, ale happeningem dnešních aktivistů bojujících proti rodící se nové vládě a její politice, která odráží výsledky našich říjnových parlamentních voleb) vedlo. Nebudu detailně analyzovat postoje a hesla největších křiklounů letošního 17. listopadu na ulici i v médiích, ale vrátím se ke zdánlivě nevinnému článku Ondřeje Štindla, který se toho fakticky týká, ač byl publikován už 11. září v týdeníku Echo pod názvem „Devadesátky už znovu nebudou“.

Ten článek mne tehdy velmi pobouřil. Celý jsem si ho podtrhal, nejčastěji nesouhlasnými vlnovkami, a na okraj časopisu jsem psal řadu svých poznámek. Mrzí mne, že jsem nereagoval tehdy. Teď se však odvažuji tvrdit, že Ondřej Štindl a lidé jemu podobní přispívali a přispívají k dnešnímu, pro mne tak nepřijatelnému, pojetí oslav 17. listopadu.

Už podtitul článku „O marném dychtění ukřivděných nostalgiků“ je varovný. Jako by nostalgie byla tím největším problémem! Jeho autor říká, že „veřejná debata a společenský život jsou ovlivněny nostalgií“ a považuje to za pochopitelné, neboť „jsme stárnoucí společností a nostalgie ke starším lidem patří“. Vsugerovává nám, že my, lidé, které způsob dnešních oslav tak trápí, chceme jen a jedině návrat zpátky, zpátky k 17. listopadu. To není pravda.

Vracet se někam do minulosti není možné, ale je možné – v tomto případě potřebné a žádoucí – vracet se k myšlenkám a hodnotám, které tato doba přinesla. To není nostalgie. Štindl vidí devadesátá léta jako „léta oslabení kontroly a dohledu“ a posměšně říká, že se z nostalgických pamětníků, z tehdejších mladíků a mladic, stali „rozhněvaní staří muži a ženy“. To je laciný útok. Mnohým z nás jde o daleko víc než o nostalgii, protože devadesátá léta pro nás nejsou „léta oslabení kontroly a dohledu“.

Tehdy přece šlo o něco úplně jiného, Ondřej Štindl, pocházející z významné disidentské rodiny, kterou jsem tehdy na pražských Vinohradech navštěvoval a Ondřeje v sedmdesátých letech vídal jako malého chlapce, připomíná dvě nostalgie. Nostalgii osmdesátkovou a nostalgii devadesátkovou. Pro tu první „nemá pražádné pochopení“, o té druhé říká, že ji „v nějaké míře sdílí“. Nevím ale, koho ve své vlastní ukřivděnosti považuje za symbol onoho nostalgika, kdo je onou „ukřivděnou a frflající figurou“, která si „hraje na vševěda“?

Nevím také, kdo jsou tehdejší mladíci a mladice. Asi moji synové, ale ti, myslím, žádnými nostalgiky nejsou. Ti měli šanci pochopit, i díky rodičovské výchově, o čem listopad 1989 byl a o čem byla následující klíčová léta. Mně už bylo na začátku devadesátých let padesát, takže mne snad Ondřej Štindl za tehdejšího mladíka nepovažuje. Říká, že po této době nezůstalo „o mnoho víc než vzpomínka“, což není pravda.

Zůstal po ní náš současný, i když v mnohém problematický politický a ekonomický systém. Zůstala po ní úžasná zkušenost, že může vzniknout a že dokonce může přetrvávat skutečně svobodná a demokratická společnost, ve které platí základní tradiční hodnoty, kde se dodržují osvědčené konvence a zvyklosti, kde ve společnosti nedominuje genderismus, multikulturalismus a wokeismus, kde jsou jen dvě pohlaví, kde je národní stát jednou z klíčových entit demokratické společnosti, kde – abych to zjednodušil – dvě a dvě jsou vždy čtyři.

Měl jsem s Ondřejem Štindlem polemizovat už v září, i když dobře vím, že by to na dnešku nic důležitého nezměnilo. I ti nerozhněvaní staří mužové a ženy, kteří vědí, že rozhněvanost a ztráta soudnosti a racionality nic neřeší, jsou smutní, abych se vrátil k tezi ze začátku tohoto svého textu. Smutní skutečně jsou. Zejména z toho, co Česká televize desítky hodin z Národní třídy v pondělí vysílala. To bylo pošlapání hodnot 17. listopadu, stejně jako jím jsou nostalgické texty Petra Pitharta, kterými nás každou sobotu zásobuje deník Právo. Nesmiřujme se pasivně s tím, co se na Národní dělo a kdo si ji pronajmul a předplatil.