Jak vládnout strachem. Lekce Giorgia Agambena

Kde je blízký, má být vzdálený. Samota je láska. Milosrdenství tkví v opuštění. Pandemie nám podle Giorgia Agambena pořádně zamíchala tím, co jsme měli ve zvyku označovat jako hodnoty. Taky jsme zahalili tváře. Přitom pro západní kulturu byla odhalená tvář – vedle důrazu na bližního – podstatná: v tváři prý začíná politika. Tvář vyjevuje, že se všichni lišíme, a přesto se musíme domluvit a pokusit se vytvořit labilní jednotu uprostřed plurality.

Celá audio a video verze zde.

Agamben nepatřil mezi ty filozofy, kteří by se na zkoumání nouzových stavů přeorientovali během pandemie. Jako právník a filozof se velkou část svého profesního života zabývá tím, co to znamená suverenita – pro Agambena je suverénem právě ten, kdo smí vyhlásit výjimku, a tím pozastavit jinak běžná pravidla.

A nejen od pandemie si rovněž všímá, jak rádi demokratičtí politici vládnou skrze nouzové stavy. Navíc nejde jen o zvláštní stavy. Ne nepodobné je to s vyhlašováním krizí. Kdo prý říká „krize“, chce vládnout. Je přitom nápadné, jak často a v kolika různých oblastech se občanům dnes předkládají apokalyptické scénáře. Nemusíme se hned bavit o klimatické krizi, jíž však Agamben věnoval rovněž řadu textů. Oblíbené je hovořit o epidemii duševních poruch, která volně navazuje na virovou pandemii. Před necelým rokem ostatně vydal Národní ústav duševního zdraví zarážející zprávu: Až čtyřicet procent dětí trpí příznaky těžké deprese.

Aniž bychom chtěli umenšovat problémy žáků, informace o četnosti této závažné diagnózy může být i pro laika zarážející. Těžká deprese je závažná nemoc. Je uvěřitelné, že je čtyřicet procent dětí závažně nemocných? Poznamenejme, že analogické studie existují přirozeně třeba i v Německu. Zde dospívají výzkumníci k jinému výsledku: až dvě procenta dospívajících se trápí těžkou depresí a nějakou podobou lehčí deprese trpí až deset procent školáků. Skutečně je možné, aby české děti byly o tolik depresivnější?

Asi těžko. Ostatně Mnozí psychologové i psychiatři se od studie distancovali. Třeba Jiří Horáček hovořil v DVTV o metodologické chybě a nesmyslně nadsazených číslech. Četní komentátoři tato alarmistická čísla přesto nadále přejímají. Jindy čteme na billboardech v metru, že šest procent cestujících bylo donuceno k sexu… Na místě je otázka: Proč jsme si v tolika oblastech lidského života zvykli komunikovat strachem?