„Evropa je osmdesátnice, možná dementní.“ Spisovatel Gospodinov ve speciálu 30 rozhovorů

U Georgiho Gospodinova se běžně objevují přízviska jako „jeden z největších spisovatelů současnosti“. Ve velkolepém románu Časokryt píše o společnostech, které už nechtějí žít „dopředu“. Jednotlivé státy EU si v knize uspořádají referenda o minulostech. Každý stát se smí vrátit do své milované doby. Češi si zvolili devadesátky. O společnostech, které se vracejí do dětského věku, jsme si s Georgim Gospodinovem povídali při příležitosti jeho návštěvy veletrhu Svět knihy.

Časokryt není jen románem o politické situaci, také pojednává o lidech, kteří propadají demenci. Prý jste se při psaní hodně radil i s neurology. 

Ano, dementní lidé se rádi vracejí do minulosti, a nejenže to činí rádi, bývá to léčivé. Když jim navodíme něco z jejich dětství, zvláště třeba hudbu, může se oživit i jejich smysl pro identitu. Jejich úpadek je možné zastavit, nebo aspoň zpomalit.

Ve vaší knize se postupně do minulosti navracejí celé státy. Česká republika si v referendu odhlasuje návrat do devadesátek. Chcete tím říct, že alzheimer není jen otázkou jednotlivců, ale celých evropských společností? Když to řeknu přímočaře: Máte za to, že Evropa je dementní pacient? 

To zní drsně, že? Ale co když opravdu existuje přirozený cyklus a my jsme na jeho konci? Existuje život i smrt na úrovni jednotlivců; a možná i na úrovni společnosti. Nevím, jestli to tak je. Ale bylo by to tak divné?

Jsme už příliš unavení a dezorientovaní na to, abychom dělali dějiny? 

Spíše příliš unavení na budoucnost. Tu totiž musíte vymyslet. Minulost už existuje a lze se v ní donekonečna přehrabovat. Není dokonalá, ale dokonalejší než současnost v každém případě, už proto, že jsme tehdy byli mladší. Bylo nám dvacet, což jinými slovy znamená, že jsme byli nesmrtelní. Evropa je možná osmdesátnice – a faktem je, že šedesát až sedmdesát procent osmdesátníků se potýká s demencí.

Možná není potíž jen ve stárnutí. Sama se snažím nenechat svou paměť zakrnět, ale také si všímám, že čím více používám chytrá zařízení, tím méně je účinná, možná dokonce: tím méně vůbec má paměť existuje.

Jakmile přestaneme paměť užívat – a my ji dnes skutečně můžeme svěřit přístrojům –, začne se vytrácet. Náš svět nás nemotivuje k tomu, abychom o paměť pečovali, aspoň ne tak jako dřívější světy. Krom toho jsme zaplaveni lacinými informacemi, takovými těmi povrchními daty a zprávami, dotírá na nás všelijaká propaganda, jsme sevřeni přívalem žvástů. I ti uvědomělejší a vzdělanější málem vyčerpají veškerou duševní energii jen na to, aby se ubránili odpadu. A podívejte, jak laciné jsou všechny naše produkty. Jsou vytvořeny tak, aby se rychle zkazily a my je museli nahradit. To je přímá linka k alzheimeru. Člověk nepěstuje kontinuitu. Než aby přečetl aspoň povídku, prolítne padesát nesouvisejících statusů na sociálních sítích. Jak by se to na kvalitě mysli mohlo nepodepsat? Změnilo se i to, jak čteme. Dříve jsme četli horizontálně zleva doprava; dnes čteme vertikálně. Skrolujeme – a ve skrolování to přečtené hned mizí. Když čteme stránku, pár minut s ní strávíme. Skrolováním vše posíláme do prázdna.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve speciálu 30 rozhovor. Objednat si jej můžete zde.