„Jak jsme se ocitli v situaci, kdy vláda nařizuje existenci dvou pohlaví?“

Rachel Dolezalová, černošská aktivistka, upoutala před několika lety pozornost celého světa. Vyšlo najevo, že je ve skutečnosti běloškou, která upravuje svůj vzhled, aby byl její boj proti diskriminaci důraznější. Pravdu vyjevili její rodiče, jeden Čech, druhý Němec. Dolezalová se hájila tím, že se vždy cítila jako černoška. Veřejnost ani aktivisté to nepřijali. Filozofka Rebecca Tuvelová se případu ujala a ve článku „Na obranu transrasismu“ z roku 2017 vyzvala ke smířlivosti. Neměla by se Dolezalová dočkat stejného přijetí jako trans osoby, které se rodí jako příslušníci jednoho pohlaví, ale cítí se být jiným. Akademická obec, včetně přední filozofky Judith Butlerové, volali po tom, aby byl článek, který vyšel v prestižním feministickém odborném periodiku Hypatia, stažen.

To vzbudilo zájem Alexe Byrnea, filozofa z Massachusetts Institute of Technology. Původně se zabýval především filozofií mysli. Nyní jej zaujalo, jak snadné je vyvolat touhu po ostrakizaci zrovna ve filozofii, jejíž výsostným úkolem by přece mělo být nezaleknout se kontroverzních stanovisek. Láska k otevřenosti je však ta tam, jakmile dojde na otázku genderu. A co teprve, když je na stole nejkontroverznější ze současných filozofických otázek: Co je to žena?

Profesore Byrne, otázkami kolem genderu jste se začal zabývat kolem roku 2017. Tehdy se do problémů dostala vaše žena Carole Hoovenová. Jako mnozí narazila s tvrzením, že existují jen dvě pohlaví. Situace se vyostřila tak, že musela opustit své pracoviště na Harvardu. Vy jste i v reakci na to napsal knihu The Trouble with Gender. Záměrně jste se v knize vyhýbal politice a jen ukazoval, jaká rozlišení musíme přijmout, nechceme-li se argumentačně zhroutit. I vy jste narazil. Od editorů nakladatelství Oxford University Press jste se dozvěděl, že vám schází respekt.

V nakladatelství Oxford University Press jsem publikoval už v minulosti. Podepsali jsme smlouvu na knihu o filozofii genderu. Napsal jsem rukopis, odevzdal jej a započala recenzní řízení. Dopadlo dobře. Recenzenti seznali, že se kniha vyznačuje vysokou vědeckou úrovní a doporučili ji k vydání. Pak jsem ale obdržel dopis od editorů. Dovolím si citovat: „Kniha nezpracovává téma dostatečně seriózním a respektujícím způsobem.“ Nikdy mi nebylo vysvětleno, čím jsem se provinil, jaké pasáže jsou problematické. Byla to absurdní kauza, ujaly se toho i některé přední britské deníky. A díky této zkušenosti jsem si na vlastní kůži uvědomil křehkost našich institucí. Spousta lidí, včetně těch, od nichž byste nikdy nečekala, že budou naprosto bezpáteřní, jako třeba profesorové filozofie, hodí své zásady přes palubu prostě proto, že se bojí, aby si na ně někdo nedošlápl.

Co by editoři riskovali, kdyby kniha vyšla? Myslíte si, že by někdo opravdu přišel o místo?

Nemyslím. Což je na tom obzvláště absurdní. Když publikujete v kontroverzní oblasti, lidé se vás pokouší zastrašit hrozbami z veřejného zostuzování. Ale obecně platí, že není dobré se začít bát. Hlavní je stát si za svým, ale také je fakt, že když stojíte sama, můžete prohrát. Je důležité, aby se za vás postavil někdo, kdo má moc rozhodnout. Tato osoba musí bouchnout do stolu a říct křiklounům: „Myslíte si, že vás tu někdo bere vážně? Odejděte.“ Nic více není potřeba. Jen jedna rozhodná osoba, která se za vás postaví. Když chybí, je to těžké a nepříjemné. Určitou kompenzací za ty nervy je, že se kniha prodává řádově lépe než bez toho cirkusu.

Liší se v této věci britský a americký akademický trh? Podpořili vás třeba američtí kolegové?

Oxford University Press samozřejmě sídlí ve Velké Británii, ale má pobočku i v New Yorku. V zásadě jde o totožné trhy. Tenhle kulturní nešvar rušení nepopulárních titulů je globální libůstka. Nejvýraznějším příkladem je kniha Nevratné poškození od Abigail Shrierové z roku 2020, která se zabývá prudkým nárůstem trans diagnóz mezi dívkami. Knihkupectví titul odmítla prodávat. Chase Strangio, právník Americké unie občanských svobod a trans muž, prohlásil, že je ochoten obětovat svůj život tomu, aby se kniha neprodávala. Chápete, že toto stanovisko je schopen zastávat někdo, kdo má chránit občanské svobody? Řekl bych, že mít občanské svobody znamená, že si mohu číst, co chci. I Mein Kampf si na Amazonu můžete objednat. Byl bych pro, abychom se nevzdávali myšlenky, že by si lidé měli utvořit vlastní názor. Mluvili jsme o respektu. Mně prý chybí, aspoň podle editorů Oxford University Press. A já si zas myslím, že člověk druhému prokazuje respekt, když mu umožňuje utvořit si na věc vlastní názor. Nevím, co je respektujícího na tom, když druhému vnucuju své hledisko a říkám mu, co nesmí číst, protože by si pak mohl myslet špatné věci.

Vydání knihy Nevratné poškození provázelo i v České republice drama. Jedno ze dvou největších českých nakladatelů těsně před vydáním odstoupil od smlouvy kvůli rozruchu, který vyvolali aktivisté. Existují však indicie, že do zastavení publikace se zapojil i Úřad vlády. Knihu nakonec vydalo menší nakladatelství. Mnozí přesto popírali, že by šlo o cancel culture. Tvrdili, že kniha prý přece vyšla a že nakladatel nemá povinnost rukopis vydat, byť byla třeba podepsaná smlouva.

To je mimořádně hloupé, skoro bych řekl nebezpečné stanovisko, i s ohledem na to, kdo je nyní u nás u moci. Někteří levicoví akademici se vážně obávají, podle mě ne bezdůvodně, že budou zrušeni, že jejich obor nebude financován. Kdyby se to stalo, nedovolil bych si těmto lidem říct: „Tak se uklidněte. Vždyť si můžete založit vlastní školu, vlastní nakladatelství.“ Další věc je, že aktivisté dokážou lidem opravdu hodně znepříjemnit život. Určitě znáte případ Kathleen Stockové. I ona trvala na tom, že existují dvě pohlaví a že transženy nejsou ženy. Byla vyštvána z akademického světa. Šikanu přitom snášela dlouho, asi tři roky. Jak pak může někdo vážně tvrdit, že kultura rušení neexistuje?

Oslovila jsem vás, abychom se společně podívali blíže na Trumpovy exekutivní příkazy, které se týkají otázek genderu. Jeden z nich tvrdí, že federální vláda obnovuje biologickou pravdu…

Než se k tomu dostaneme, dovolte mi povzdech: Jak jsme se jen mohli dostat do bodu, kdy americký prezident stanovuje mocí exekutivní příkazů existenci dvou pohlaví? Vždyť je to úplně surrealistické…

Nově zvolený prezident se o existenci jen dvou pohlavích zmínil i v inauguračním projevu. Překvapilo mě to. V Česku slýcháme, že Trump vyhrál na základě svého ekonomického programu. Američany trápila vysoká inflace. Opakuje se, že kulturní války, natož počet pohlaví zajímá jen akademickou menšinu. Jenže pak Trump mluví o dvou pohlavích během inaugurace, kdy jej sleduje celý svět. Z toho usuzuji, že věc není tak nepodstatná ani pro běžného Američana a že rozhodně nebyla nepodstatná pro Trumpovo zvolení.

Co si myslí běžný Američan? To je složitá otázka. Asi je přesvědčen o dvou pohlavích. Vtipálek třeba dodá: „A krom toho možná existují nějaká, o nichž nemám potuchy.“ Ale kdybyste se ptala běžného Američana, kolikže existuje genderů, nic moc byste se stejně nedozvěděla, ledaže byste si stanovili předem význam slova. Sama víte, jak je slovo gender mnohoznačné. Jedním významem je biologické pohlaví, ale také existuje psychologický a sociální gender. Trump sám užil v exekutivních příkazech slovo gender ve významu biologické pohlaví.

Takže byste řekl, že běžného Američana se tato otázka nedotýká?

Ne, takto jsem to nemínil. Ten problém rezonuje v širší veřejnosti. To je bez debaty. Počty trans diagnóz mezi dívkami prudce rostou. Pro mnoho rodin se to stalo každodenní, bolestivé téma. I rodiny, které se s tím nepotýkají, to znají od známých. Řeší se to ve všech vzdělávacích institucích. Navíc se ukázalo, že úplně nejúspěšnější slogan Trumpovy kampaně se této otázky týká. Zněl: „Kamala Harrisová je pro oni, Trump je pro vás.“ [V originálu slogan zněl: „Kamala is for they/them, President Trump is for you.“ Odkazuje na to, že někteří lidé, zvláště nebinární, preferují onikání, tedy oslovování zájmenem they. – Pozn. redakce]

I na pozadí této situace je oficiální vyhlášení existence dvou pohlaví neskutečné.

Je asi marné opakovat, že americká levice si v této věci nestřelila do nohy; rovnou si ustřelila hlavu. Čeho jsme nyní svědky, je odvetná reakce, která dopadá na zranitelné skupiny. Pro trans lidi to nebude vůbec dobré. Dalo se tomu předejít. Měl se zvolit obezřetnější postup.

Máte tím na myslí, že demokraté tlačili na příliš extrémní formu genderové ideologie, která se nyní obrací proti zranitelným skupinám.

Protlačovali extrémní, ale také nekoherentní teze a každého, kdo namítal, že to stanovisko nedává smysl, odsoudili jako bigotního, extremistického nebo hned fašistického. Jeden ze zakazovaných stanovisek bylo, že vůbec existuje nový fenomén, rapid onset gender dysphoria [doslova: náhlý nástup genderové dysforie. Jde o označení stavu převážně dospívajících dívek a velmi mladých žen, které se necítí dobře ve svém těle a touží po změně pohlaví. Tyto dívky neprocházejí vývojem, který byl dosud pozorován mezi trans lidmi – pozn. red.] Nejsem lékař, ale mluvil jsem s mnohými psychiatry a sexuology. Neexistuje pochyb o tom, že čelíme novému fenoménu, na který nelze zareagovat starými prostředky. Nárůst trans diagnóz je patrný výhradně mezi mladými dívkami. Potíže těchto dívek se navíc liší od těch, s nimiž se potýkají lidé trpící trans diagnózou. Trans osoby existovaly odjakživa. Pocházím z Velké Británie a vždy jsem měl dojem, že společnost se k těmto lidem chovala uctivě, uctivěji než k homosexuálům. Jenže teď jsme v jiné situaci, což levice odmítá uznat a je ochotna do posledního dechu bojovat za to, aby se nejistým tápajícím dívkám podávaly hormony a odstraňovala prsa… Co k tomu říct? Ten protiútok musel přijít, výsledky se dostavily. Podle jednoho příkazu nesmí trans osoby sloužit v armádě.

Vraťme se k exekutivním příkazům. Mohl byste je postupně okomentovat? První se týká dvou biologických pohlaví.

První příkaz definuje, co je to žena, na základě biologie. Jak jsem říkal, na jednu stranu si myslím, že podobné příkazy jsou absurdní, ale my jsme se holt ocitli v absurdní situaci. Bidenova administrativa pokroutila definici pohlaví tím, že pracovala se subjektivní pohlavní identitou. Tvrdilo se, že hlavní je to, jak se člověk cítí, nehledě na tělo. Není. Ve světle této tristní situace se přiznávám, že exekutivní příkaz vítám. Mám za to, že zákony musí pracovat s pojmem pohlaví a v tom případě je dobré definovat si, co je muž a co je žena. Trumpova administrativa to učinila a učinila to dobře. Jsme u další absurdity: Akademici z oblasti feministické filozofie a genderových studií se téměř bez výjimky domnívají, že jde o nesprávnou definici. Podle mého názoru se však všichni tito akademici mýlí a definice vlády je správná

Zaznamenala jsem, že se tento příkaz dotkne i osobních dokumentů, třeba pasů a řidičáků. To může trans osoby skutečně vystavovat složitým situacím.

Ano, to je problém. Jak jsem říkal, považuji za důležité, aby stát evidoval biologické pohlaví svých občanů, což však neznamená, že musí být uvedeno v pase. Do sedmdesátých let v pase pohlaví nebylo vůbec zaznamenáno. Jestli něco uvádět, mělo by to být pohlaví, v němž daná osoba žije. Je-li někdo transžena a bude mít v pase uvedeno, že je muž, bude narážet a dostávat se do problémů. To není správné a trans osoby tím vystavujeme zbytečným komplikacím.

Další z exekutivních příkazů, který vyvolal pozornost, se týká genderové péče o děti.

Ano, v podstatě bylo zakázáno federální financování, takže vláda nebude podporovat péči o děti s genderovou dysforií. V současnosti je tento federální příkaz přezkoumáván soudem. Za sebe k tomu říkám: Je mimořádně nešťastné, že situace zašla takto daleko. Ale pediatrie je v této věci v katastrofálním stavu. Nejvýznamnějších lékařských organizací se zmocnili aktivisté. Načetl jsem si spoustu literatury, sám jsem k ní svou troškou přispěl a nemohu dospět k jinému závěru, než že Američané v této věci nedrží krok s vědou. Neřídí se vědeckými důkazy. V tomto zaostáváme za Evropou, jejíž normy jsou přísnější, a přesto se dále zpřísňují. Zdůvodnění pro podávání blokátorů puberty je zkrátka chabé. Poslední země, která v nedávné době tuto léčbu zakázala, byla Velká Británie poté, co byla v dubnu minulého roku zveřejněna zpráva uznávané pediatričky Hilary Cassové. V Americe jsme se dosud tvářili, jako by se nic nedělo.

Na základě dalšího exekutivního příkazu budou trans osoby vyloučeny ze služby u armády.

Nejsem odborník na armádu, ale jsem si vědom toho, že vojáci musí splňovat poměrně přísná kritéria. Dokáži si představit, že silná genderová dysforie může být problém, ale nerozumím tomu, proč by to mělo platit pro trans osoby obecně a žádný pádný důkaz jsem nedohledal. V tomto bodě chci vyzdvihnout zvláště krutý a necitlivý jazyk tohoto příkazu. Je to napsané, jako by snad trans osoba nemohla být bezúhonný, čestný člověk. To je směšné.

Tolik k exekutivním příkazům. Mnoho lidí pobouřily i zprávy o tom, že se vědcům zakazuje užívání určitých slov. Unikly emailové zprávy, které obsahují jakési seznamy. Má se jimi řídit třeba zaměstnanci Center for Control and Prevention of Disease. Co si myslíte o tom?

Pokud by to byla pravda, bylo by to skandální. Já si však k dnešnímu datu vůbec nejsem jistý, jak tomu rozumět. Sám jsem na některé seznamy narazil, koluje jich více. Jeden obsahoval i výraz „žena“. Nemyslím si, že by Trumpova administrativa chtěla zakázat užití tohoto slova. Mám dojem, že toto je trochu nafouknuté.

Některé seznamy obsahovaly i slovo trans a gender. Kdyby vědcům zakázali tato slova, diagnóza genderové dysforie by byla zrušena.

Trump je schopen ledačehos. Takže kdo ví. Ale já tomu v tuto chvíli nevěřím. Nabízím optimistickou interpretaci, dle které seznam slouží pouze k identifikaci nehospodárného vynakládání peněz daňových poplatníků, nikoli k zákazu jakýchkoli slov.

Zatím si tedy nemyslíte, že by Trumpova administrativa ohrožovala vědu?

Ne zakazováním slov, aspoň na pracovišti, kde pracuji, toto neřešíme, ač třeba já o genderu publikuji v hojné míře. Intenzivně se však potýkáme s jinou věcí. Některé národní instituce nově požadují, aby si univerzity u grantů účtovaly pouze patnáct procent tzv. nepřímých nákladů. Co to znamená? Dostanete grant třeba na sto tisíc dolarů. Máte nárok říct: „Abychom výzkum mohli skutečně provést, potřebujeme další peníze na administrativu nebo vybavení.“ Tyto nepřímé náklady mohou být vysoké. Současná administrativa je omezuje patnácti procenty. My se tomu bráníme soudně. To není věc, která by zajímala širší veřejnost, ale tohle je něco, co ve skutečnosti může dalekosáhle vědu poznamenat. Už jsme mimochodem od svého zaměstnavatele dostal nespočet mailů, že se máme připravit na rozpočtové škrty. Potud jsou obavy oprávněné.

Pojďme to shrnout. Do debaty jste se zapojil kolem roku 2017. Od té doby uplynulo osm let. Jak se debata proměnila? Vidíte změnu v atmosféře?

Určitě. Ne že by se věci vrátily do normálu, tak daleko nejsme. Stačí si přečíst denní tisk. Ale posunuli jsme se. Můžeme říkat věci, za které bychom byli před pár lety odsuzováni. Leckdo si už uvědomil, jak hloupá byla pozice těch, kteří si říkali: „Mně se to netýká. Jestli se chtějí mastit ohledně genderu, tak nechť.“ Ten problém je širší. Nikdo by neměl zůstat nečinný, když vidí, že je kolega umlčován nebo přímo šikanován. I ta póza, dle které se jen určití lidé, třeba trans osoby, smí vyjadřovat k trans problematice, je snad pryč. Vždyť ty osoby vznášely nárok nově definovat pojem pohlaví, který se týká i mě! Ledacos jsme se naučili. Ironií je, že právě ta skupina, které chtějí aktivisté pomoci, tedy trans lidé nebo lidé náležící k sexuálním menšinám, z potlačování diskuse neprofituje. Kdo brání v hledání pravdy, nikomu neprospívá. Jen škodí.