Stavba nových jaderných bloků je nevyhnutelná. Jeden jaderný blok v Dukovanech musí v budoucnu nahradit výkon těch stávajících, druhý blok je nutné postavit ...
Poslední dům v obci, hřbitov na dohled, jinudy se tam nedá, a tak všici chodí nebo na kolech se valí kolem nás, aby opodál vzpomněli na své zemřelé. Zdravíme se a přejeme si požehnané svátky. Najednou je šest hodin večer, čas klekání. Ulicí, skoro už polňačkou, rozléhá se klapotavý a chřastavý zvuk, to kluci táhnou Babicemi a řehtají a hrkají, aby zastali zvuk kostelních zvonů, které od včerejška mlčí – odletěly do Říma. Krajinu to vždycky změní, když z ní zmizí zvuk. Leč byl Lkavý nebo Zelený čtvrtek, Pán byl zrazen a my tiše a pokorně máme si ten nehodný čin připomínat. Jenže přílišného ticha máme sklony se bát, a tak aspoň klapotáme. Tedy na Slovácku sa hrká, ale „na Valachách se klapotá klapotkou“, vysvětluje můj otec na zápraží svým vnoučatům, která odrůstají daleko, ve veliké Praze. „A někteří ogaři vezou s sebou aj tragač.“ – „Co to je, dědo?“ – „To je takový trakař dřevěný, který má vpředu velikou řehtačku. Však zítra uvidíš.“
Je Velký pátek, mám narozeniny a je zvláštní pocit slavit zrození v den, kdy byl Pán na kříži zavražděn. Třináctiletý syn poprvé v životě vyráží klapotat, nejprve je zdrženlivý, zjevně mu taková tradice přijde výstřední, obráží s cizími chlapci, které nikdy neviděl, babické domy, výraz stále neutrální, ale po návratu je nadšený – bylo to něco jiného, něco silného. Velikonoce konečně přestávají mít charakter beztvarých dní, k nimž se v Česku sunou, a získávají náplň. Jdeme na proutí, aby bylo aspoň na jeden tatar. Není legrace nějaké najít, dneska už je to vzácnost, přitom já, stále ještě raný čtyřicátník, si vzpomínám, že jako dítě bylo proutí habaděj i v hlavním městě. I tam jsme pletli pomlázky a v pondělí chodili na koledu. To se vždycky poznalo, kdo na periferii pražského sídliště odkud přišel. Sídliště totiž na přelomu osmdesátých a devadesátých let bývalo regionální směsí Československa – a o Velikonocích poznalo se to víc než jindy. Mísily se tam zvyky slovenské, valašské, hanácké, jihočeské, bylo to nabíjející, ale ten svět zmizel.
Čím jsou pro nás dnes Velikonoce? Křesťanský charakter alespoň v Čechách ztratily, na Moravě ještě se drží. Pohanský ztrácejí rovněž s tím, jak se v posledních letech bojuje proti pomlázce – poslednímu všeobjímajícímu prvku českých Velikonoc. Ničí jej mužská víra, že ženu je třeba zbít, místo aby ji symbolicky polaskali, s láskou omladili, aby ženy napřesrok neuschly. A ženy odnášejí si z těchto zážitků trauma, které nehodlají opakovat. Čert ví, co pomlázku utne dřív: sílící nelibost žen, nebo úbytek vrb ve vysychající krajině? „Tady o tom nikdo nepřemýšlí, neboj. Tradice se drží, koledníci dojdou, a já nikdy nevím, kolik vajíček mám připravit,“ uklidňuje mé pochybnosti švagrová, u níž jsme přes svátky na návštěvě. „U nás už o vajíčka nikdo nestojí, děcka chtějí jenom čokoládová nebo kindervejce,“ objasňuje jí můj otec, jak to dnes vypadá na periferii Prahy, v jedné z jejích okrajových vsí, kam se před deseti lety přestěhoval a která pokračující zástavbou originální ráz rychle ztrácí a stává se beztvarým satelitem.
Je Bílá sobota, a protože nějaké proutí jsme včera našli, plete otec tatary a učí to své vnuky. Kdysi to učil i mě a bratra, ale protože jsme dostatečně necvičili a netrénovali každý rok, dávno jsme to oba zapomněli. To je další způsob, jak se z myslí, z rukou a srdcí vytrácejí zvyky a tradice: zapomeneme, přestaneme je potřebovat. A přitom můj bratranec je držitel národního rekordu, jelikož předloni upletl nejdelší český tatar! Stydím se a dojatě sleduju tátu, jak s mým synem a synovcem na dvorku plete a vysvětluje jim, kolik je potřeba proutků a který jak třeba přehodit přes který. V kuchyni zatím má žena a švagrová se svými dcerami barví vajíčka a zase je dojemné vidět, že pro dívky jde o vážnou práci, kterou není radno podcenit – vždyť se jí budou prezentovat před kluky z okolí! Přidávají se k nim chlapečtí sourozenci, kteří už dopletli, a teď barví také: hle, rovnoprávnost, po níž kdekdo volá a kterou lze zažít i na Velikonoce. Žádný problém.
Zítra bude Velikonoční neděle – pro vás, čtenáře, už je to dnes. Kristus vstal z mrtvých nebo – jak se říká v mé milované srbské Lužici – Chryst je dobył! Což znamená, že zvítězil. V Lužici vyjíždějí muži na koních, do velkých černých kabátců a stejně černých cylindrů odění velikonoční křižáci, v originále křižerjo, objíždějí pole své farnosti, žehnají jim, žehnají budoucí úrodě a přitom velebí Pána, který je zase mezi námi. Je to silný duchovní zážitek i pro nevěřícího, však jsem tu o tom psal vloni. Letos křižáky neuvidím, letos jsem dal přednost klapotání, ale jsem šťastný. Velikonoce jsou svátky, které nám intenzivně připomínají, že není dobře, když se společnost zřekne Boha. Získává sice svobodu, ale s ní i beznaděj, protože ztrácí morálku a horizont zodpovědnosti: horizont, k němuž má směřovat, třebaže víme, že dosáhnout ho je nemožné. Ale to přesažení vlastního ega je podstatné žít, je podstatné vědět, že jsme malí – abychom respektovali druhé.
Toto všechno si uvědomíte, když Velikonoce strávíte tam, kde je stále umějí prožít a kde vás to mimoděk naučí taky. Jeďte na Moravu, jeďte do jižních Čech, jeďte do srbské Lužice. Stojí za to nalézt sebe sama. Věřte mi. Věřte.
00:02
