Tři roky za znásilnění, dvanáct za marjánku. Není to na hlavu?
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
PAMĚTI MERKELOVÉ
Někdejší německá kancléřka Angela Merkelová se v době své vlády snažila bránit rychlému vstupu Ukrajiny do Severoatlantické aliance, protože se už tehdy obávala ...
V týdnu začalo soudní projednávání se známým psychiatrem Janem Cimickým, který je obžalován celkem z devětatřiceti přečinů: čtyř znásilnění bez pohlavního styku a pětatřiceti případů vydírání se sexuálním podtextem. Soudní jednání je teprve na svém začátku, nemá smysl předjímat jeho konec.
Ale snad je možné pozastavit se nad výší navrhovaného trestu, který obžalovanému, bude-li prokázána jeho vina, hrozí. Státní zástupkyně pro něj totiž – kromě doživotního zákazu lékařské činnosti – navrhuje tři roky odnětí svobody nepodmíněně. Za týž skutek byl vloni v listopadu na stejně dlouhou dobu prozatím nepravomocně odsouzen exposlanec Dominik Feri.
V případě ani jednoho z obou mužů nejde o nejvyšší možný trest odnětí svobody, jaký zákon umožňuje – ten v případě znásilnění bez užití zbraně a znásilnění nemladistvých stanovuje výši odnětí svobody od půl roku do pěti let. I to se jeví málo, obzvlášť když v této zemi můžete za pěstování marihuany sedět až dvanáct let (skutečně se běžně udělují tresty šestileté nebo osmileté lidem, kteří – aspoň zpoza mediální bariéry – se nejeví jako velcí drogoví distributoři operující v mezinárodním byznyse).
Znásilnění nebo pokus o něj přece je horší zločin než trocha trávy. Je to čin násilný, čin ponižující druhého, který může postižené zničit na celý život. Ostatně znám takový případ ze své rodiny: teta mé ženy, jeden z nejdobrotivějších lidí, jaké jsem v životě poznal, se jako mladičká dívka sesypala a už nikdy nedala dohromady poté, co se „cosi stalo“ nedlouho po sovětské okupaci na nějakém poli při studentské brigádě. „Cosi stalo“ píšu v uvozovkách, protože přesně se to v rodině neví – jediní, kdo znal snad celou pravdu, byli dívčini rodiče. Dokonce ani její sourozenci se nikdy nedozvěděli, co se opravdu stalo. Ale ustálil se v rodině příběh o sovětském vojákovi, který snad na dívku tehdy vytáhl penis. Možná to bylo tak a možná jinak, dnes už se pravdu nedozvíme.
Jisté je, že Jájinka, jak se tetě familiérně říkalo, než nešťastně zemřela, si s sebou celý život nesla trauma vyvolané nepěkným sexuálním zážitkem – jediný okamžik jí zničil celý život. Nikdy se nevdala, bála se lidí, žila stranou společnosti, pohybovala se jenom v bezpečí vlastní rodiny. Snad všechny tyto drastické důsledky byly zapříčiněny tím, že Jájinku hnusný zážitek potkal na střední škole, kdy neměla vůbec žádné receptory ani zkušenosti, jak se před takovými věcmi bránit nebo jak se vyrovnávat s nechutností sexuálního predátora.
Snad by se na mě nezlobila, že si ji veřejně beru pod ruku v novinovém sloupku, když chci na jejím příkladu ukázat, že to, co hrozí Janu Cimickému – člověku, který, jak se dle obžaloby zdá, zneužil mnohokrát své výsostné postavení lékaře, jemuž se pacientky důvěrně svěřovaly se svými potížemi, aby sám sebe potěšil, aby se ukojil –, je trest nedostatečný. Obžaloba pracuje i s příběhy žen, které zážitek s Cimickým potkal v jejich šestnácti letech, tedy zhruba v témže věku, v jakém se z něčeho podobného zhroutila naše Jájinka. Jsou proto tři roky – nebo nanejvýš pět let – doopravdy trest adekvátní bolesti, ponížení a traumatům, jaké oběti takovýchto skutků zažívají? Myslím si, že ne, a chci věřit, že totéž si myslí každý příčetný člověk.
Dominik Feri i Jan Cimický, bude-li jim prokázána vina a ocitnou-li se případně nakonec za mřížemi, už se vyšších než navrhovaných trestů patrně nedočkají. Ale třeba jejich případy a příběhy otevřou debatu o tom, zda by nebylo vhodné zákonnou normu za tento typ trestné činnosti náležitě zpřísnit. Kéž by.