Ještě jednou o těch „sviních“ a mých nevyužitých šancích mlčet
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
VÁLKA NA UKRAJINĚ
Ukrajinská stíhačka F-16 údajně poprvé sestřelila ruské letadlo, konkrétně bombardér SU-34. Tvrdí to ruští vojenští blogeři. Mělo se tak stát v sobotu. Ruský ...
V posledních týdnech probíhala v Česku, ehm, čilá debata o tom, kdo je v téhle zemi svině a jestli je únosné tímhle způsobem některé lidi nebo skupinu lidí označovat. Rozpoutal ji, jak známo, Otakar Foltýn, když během streamované besedy na festivalu ve Slavonicích o českých obdivovatelích ruského prezidenta Putina řekl, že to jsou „velmi často lidé, kteří jsou nešťastní, zapšklí, zahořklí, smutní, opuštění nebo mají jenom životní smůlu nebo jsou to prostě jenom svině“.
Napsal jsem k tomu tenkrát komentář a pak jsem toho litoval a byl na sebe naštvaný. Ne snad proto, že by byl tak ojedinělým způsobem příšerný (i když žádné veledílo to rozhodně nebylo), můj názor na Foltýnova slova se za těch pár týdnů ani moc nezměnil. Ale mělo mi být jasné, jaký kolektivní hysterák nastane po jejich zveřejnění. Jaké svatouškovské pobouření bude projevovat kdekdo, včetně lidí, kteří jindy nadskakují nadšením, když někdo vypustí vulgarismus nebo urážku na tu z jejich hlediska správnou stranu. A ve chvíli, kdy „diskurz“ dosáhne určitého stupně intenzity a určité úrovně, je většinou lepší se nezapojovat, i když jednoho svrbí prsty na klávesnici. Jediné, čeho dosáhne, může být, že svou drobnou troškou pomůže rozjet mašinu, která bude jen dělat kravál a znečišťovat vzduch. Taková to byla krásná příležitost mlčet...
Samozřejmě přeháním a fantazíruji, ani následující řádky nemyslím úplně vážně. Jsem novinář a novináři z principu mlčet nemohou (pokud se tedy chtějí uživit). Vyrůstal jsme navíc v dobách, kdy být konfrontovaný se svobodně vyjádřeným názorem ve světě dušeném propagandou vládní moci a mlčením většiny ovládaných mohlo přinést katarzi, pohnout světem. Slovo mohlo mít velkou váhu a cenu. Ta cena ale dnes už může být jiná, často se přece mluví o inflaci slov. Adekvátně tomu může stoupat hodnota mlčení. Soudobý člověk je prý přetížený informacemi, brodí se tříští faktů, výmyslů a všeho mezi tím. Rozhodně je konfrontovaný s přemírou názorů, než si ráno stihne dát kávu, přejede párkrát přes monitor, a různých stanovisek mu tak do hlavy napadá pár desítek. Stalo by se něco, kdyby jich bylo o několik míň?
Mít a veřejně projevovat názor přestává být znakem z masy vybočující individuality a intelektu, naopak se v tom dá vidět symptom té stádnosti, vůči níž se vymezují lidé, kteří tráví život heroickou snahou popsat celý internet. Pořád platí a platit bude, že tenhle disonantní a mnohdy otravný mnohohlas je lepší než nějaká mocenská regulace nebo, nedejbože, snaha určit, kdo smí mluvit a kdo ne. Ale to neznamená, že každý akt mluvení, formulování stanoviska má inherentní hodnotu, je nutně lepší, když bude slyšet, než když nezazní. Občas píšu o filmu, pokrokově smýšlející kritici a výzkumníci občas přepočítávají, kolik řádků dialogu má ve scénáři ta která postava, a vyvozují z toho, jestli se autor vůči ní i vůči skupině, již ta postava reprezentuje (ženy, menšiny a podobně), nedopouští diskriminace. Vychází to z přesvědčení, že čím víc řádků člověk má, tím líp na tom je. A když bude mít v závěrečném součtu řádků nejvíc, je vítěz. Prožvanit se životem ale nakonec nemusí být zas až taková výhra. Třeba budoucnost nějakým způsobem patří mlčení – ne ze strachu, ale volbou. Neumím si moc představit, jak by se to mohlo stát, ale může to být jen ochablost imaginace vyčerpané potřebou mluvit dál.