Je mi třináct a mám lidské právo na obtažené tričko

KOMENTÁŘ

Je mi třináct a mám lidské právo na obtažené tričko
Třeba by se schopnost obléci se přiměřeně situaci do národa během jedné dvou generací propsala. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Tereza Viry
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Autorka tohoto sloupku si zas přijde jak děcko v cukrárně. Jediný týden, tolik událostí! Že ať si z přepestrého pultíku vybere cukrátko to či ono, budou všechna jedovatá a konzument se spolehlivě zadáví, je jiná věc. Musulman, který s nožem v ruce napadl člověka zapalujícího korán (nejdřív na něj informativně zařval: „Já tě zabiju!“), nemusí jít podle rozhodnutí londýnského soudu za mříže, neboť „hájil své náboženství“. Soud („náš“ – západní) tím legitimizoval blasfemii. Taková jsou nová pravidla.

 

Též londýnská policie na propalestinském protestu vyhrožovala židovskému muži v jarmulce, ať z očí všech těch dobrých lidiček hájících spravedlnost, mír a toleranci zmizí buď dobrovolně, nebo bude zatčen. „Vaše přítomnost je provokací,“ uvedl policista doslova. Poslankyně a vysoká funkcionářka na britském ministerstvu spravedlnosti Sarah Sackmanová pokládá uznání šaría soudů za součást hodnot britské tolerance.

Strašidelný a překotný vývoj v západním světě, a to včetně Británie, která do „Evropy“ navíc už technicky vzato nepatří, člověku s bazálním pudem sebezáchovy a socialistickou zkušeností páteční urny neulehčuje. Nebo vlastně možná ano.

Paradox volby naštěstí funguje spolehlivě, a tak jsem si z bonbonků minulého týdne nevybrala pro jistotu žádný. Raději odlehčeme předvolební týden kauzičkou, která se, ačkoli vzešla z prostředí školního, konkrétně z jedné brněnské základky, netýká vzdělání. Výchovy a našich hodnot (bez uvozovek a bez ironie) už ano. Ředitel devítiletky pan Jedlička se rozhodl od žáků vyžadovat základní standardy oblékání. Do vyučování už nesmějí chodit ani ve výrazně odhalujícím oblečení, ani v teplákách.

V úvahu připadaly dva typy reakce. První – racionální. Ředitel zřejmě reagoval na situaci, která už v něčem nebyla únosná. Češi obecně dost vydrží, jsme národ permanentně utlumených flegmatiků, čemuž šťastným omylem říkáme tolerance. Naše trpělivost je natahovací. Jestliže rupla, asi byl důvod. Nemůže být vyžadování bazálního dress kódu typem odpovědi na náctiletá děvčata, která možná občas opravdu vypadají, že mezi angličtinou a přírodopisem tvoří obsah na OnlyFans? Proč by takhle měla chodit ve škole?

Pokud chceme od školy „víc než memorování“ – a do toho „víc“ zapadá vědomá kultivace zevnějšku rozhodně lépe než za Fialy a Beka instalované ideologické kampaně –, nemá být nějaký rozumný dress code něčím samozřejmým, asi jako to, že se ráno pozdravíme nebo že při jídle používáme vidličku a nůž? Není to buzerace. Způsob, jakým se oblékáme, odráží, co si o sobě myslíme a jak si sami sebe vážíme. Sedět v teplákách je pohodlné, ale to je žrát vlašák z papíru taky. Sedm z deseti Čechů navíc standardně vypadá, že jdou zrovna na houby nebo zlézat Milešovku.

Třeba by se schopnost obléci se přiměřeně situaci do národa během jedné dvou generací propsala. Tímto směrem mohla vést úvaha. Je nasnadě, že ve světě zpovykaných narcisů šla jinudy.

Podle lidových myslitelů je brněnský krok dokonce „nepřípustný zásah do svobody člověka a projev nadřazenosti učitelů“ a omezuje „lidská práva“ žáků. Co lidské právo na to, srkat polívku a flusat po chodbách, už se toho někdo chopil – nebo to je ještě volné? Společnost, jejíž významná část vnímá jako „lidské právo“ obtažený crop top pro třináctileté (ale zároveň „lidské právo“ v něm nebýt sexualizována – běda spolužákům, kteří nedokážou předstírat, že nevidí to, co vidí, přičemž toto není vnímáno jako kvadratura kruhu), je v koncích, je úplně marná, směšná, jehla našeho kompasu se protáčí kolem dokola a snad si opravdu zasloužíme být nahrazeni. Ta konkurenční parta má ovšem ve věci ženského oblékání jasno.

×

Podobné články