Od 1. ledna 2026 čeká lidi bez práce zásadní změna. V prvních měsících evidence na úřadu práce budou pobírat vyšší podporu v nezaměstnanosti a nově na ni dosáhn ...
Vypadá to, že se ministerská sága Filipa Turka chýlí ke konci, již setkání Turka s prezidentem mělo po jmenování vlády jen zdvořilostní charakter a teď už bude pro Motoristy čím dál tím těžší vymýšlet nějaké důvody, proč Turka pořád ještě někam nastrkovat.
V tiskové zprávě, již po setkání vydal Hrad, byly jen strnulejším jazykem shrnuty výhrady, jež prezident Pavel už dřív formuloval výmluvněji na Facebooku. Některé pozorovatele přitom negativně zaujala věta „Není přitom rozhodující, zda mu byly jednotlivé výroky a činy zpochybňující ústavní hodnoty prokázány, ale to, zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti.“. Myslím, že si výhrady nezaslouží.
Nejdříve k té veřejnosti. Prezident samozřejmě nemá být jen vějička veřejného mínění. Jeho role při jmenování vlády, respektive odmítnutí jmenování ministrů, je ovšem formálně velmi úzce vymezena. Jenže už od počátku fungování České republiky bylo akceptováno, že si prezident u jednoho dvou kandidátů dopřeje nějaké veřejné výhrady, šprajcování nebo i odmítnutí. Zejména po neprozíravém schválení přímé volby prezidenta se role prezidenta proměnila, aniž by se jeho kompetence, vyjmenované v ústavě, změnily – Miloš Zeman vyhrál volby se slibem, že nebude na Hradě „sedět jako fíkus“, a to dodržel. A veřejné mínění tento posun ratifikovalo. Český prezident dnes není ani jen kladeč věnců, ani není někdo jako soudce, který má rozhodovat čistě podle zákona a prokázaných faktů. Český prezident je dnes víc než dřív politický.
To ještě neznamená, že by náhled veřejnosti měl mít přednost v každém jednotlivém případě – tedy když je například proti Turkovu jmenování ministrem podle průzkumu 59 procent respondentů. Ale jde o tu větu jako celek.
Lze ji číst tak, že fakta se musí sklonit před dojmy, že jakmile dav jednou akceptuje nějaký názor, je hotovo. A tak by to skutečně být nemělo. Jenže to by v tomto případě bylo chybné čtení.
Abychom vzali ten nejmarkantnější případ – tomu, že Turek své nejskandálnější posty na Facebooku ve skutečnosti nepsal, že vznikly tak, že půjčoval v hospodě mobil kamarádům, ať mu tam píšou, co je napadne, přece nikdo nevěříme, že jo. Musíme opravdu čekat, až se to definitivně prokáže, tak jako s existencí postů samotných anebo třeba s tím, že Turek jel dvě stě na dálnici v Česku, a ne v Německu? V nějakém vysoce formalizovaném prostředí, třeba v soudním sporu, možná ano. Ale já, vy ani nikdo jiný se nebude blamovat tím, že by nějakému svému příteli či známému do očí tvrdil, že to třeba opravdu psali Turkovi kamarádi.
Problém tady není, že „výroky a činy nebyly prokázány“. Problém je, že Turek zneužívá toho, že v demokratické společnosti, či šířeji v moderní společnosti občanských svobod a rovné důstojnosti všech občanů je nezdvořilé člověku, který veřejně něco prohlásí, hned jen tak říct, že lže. Součástí té rovné důstojnosti je, že vycházíme z toho, že lidé v zásadě nelžou. Chápeme, že lidé lžou, třeba když jsou obviněni z trestného činu, protože se chtějí vyhnout vězení. Takže když novinář, autor mediální zprávy nebo televizní moderátor do zprávy zařadí, že právní zástupce obviněného trvá na tom, že klient je nevinen, chápeme, o co jde, a nikdo se nerozčiluje, že moderátor je naivní nebo nadržuje zločincům. Ale to je specifická situace.
Turek není obviněn z trestného činu, ale taky si může vymyslet tu nejbizarnější výmluvu a my, nebo ti z nás, kdo mají nějakou veřejnou roli, se musíme tvářit, že tu jsou dvě možnosti, jak to bylo. Protože to „nebylo prokázáno“.
U problematických starších výroků na sociálních sítích je dnes typickou výmluvou, opotřebovanou už na hranici parodie, „hackli mě“. Turek sice použil některé výmluvy, jež se už používají leda jako parodie („Někteří z mých nejlepších přátel jsou Židi.“), ale s tím mobilem v hospodě mu přiznejme originalitu. Jistého vrcholu zřejmě dosáhl žánr těchto výmluv již v roce 2018, kdy na moderátorku americké televize MSNBC Joy Reidovou vytáhli, že na svém blogu před deseti lety chrlila homofobní a antisemitské názory. Reidová přišla s inovativní strategií, kdy přiznala, že některé posty byly pravé, a omluvila se za ně, ale u jiných trvala na tom, že je nepsala a musí být výsledkem hackingu. To bylo ovšem neudržitelné, žádný odborník nenašel stopy po tom, že by nějaký hacker s pomocí stroje času vsunul na službu Internet Archive ty staré posty. Takže Reidová nakonec kapitulovala a, vzhledem k tomu, že je levicová černoška, jí bylo odpuštěno. Jsme v Česku a Turek není levicová černoška, takže mu odpuštěno sotva bude.
Jak má ale prezident Pavel reagovat v situaci, kdy je povinen udržovat tu iluzi, že to možná bylo tak a možná jinak? Pomůže si veřejným míněním. Když se v té první části věty drží fikce, jež jde proti tomu, co chce, tak si v té druhé části pomůže fikcí, jež se mu hodí. A navíc to není tak docela fikce, neboť, jak řečeno, český prezident má možnost být politický, ať se nám to líbí, nebo ne.
00:01
