Loučení s Archou

Člověku se nechce loučit se a opouštět místa, na která je zvyklý a jež jsou svým způsobem spjata s jeho životem. Ale často není vyhnutí. Já se teď loučím s Divadlem Archa. Od příští sezony už se tento prostor asi Archa jmenovat nebude, to nevím, ale odchází Ondřej Hrab, který Archu založil a třicet let dramaturgicky vedl. Proč? Na to se zeptejte jeho.

Já jsem vystupoval v Arše pravidelně po celou dobu její existence, většinou jednou ročně, někdy vícekrát. Pokaždé ovšem s nějakým novým projektem. Chtělo by se mi je teď postupně všechny vyjmenovat, ale nebojte se, ušetřím vás toho. Vzpomenu jen na koncert Randyho Newmana, písničkáře, jehož alba mě provázejí celý život a který mi v roce 1994 v Arše dělal „pozpěváka“.

To tak někteří slavní dělají, že si vyberou někoho neznámého, nechají ho chvilku zpívat, aby pak vyniklo to, jak oni jsou skvělí. Randy Newman tehdy po mně asi hodinu a půl v Arše exceloval.

I svůj básnický idol – dánského básníka Bennyho Andersena – se mi podařilo do Archy přilákat. Hrál tam společně se svým kolegou zpěvákem Povlem Dissingem. Benny Andersen, tehdy už skoro osmdesátiletý, při příchodu na setmělé jeviště neviděl, špatně šlápl a zřítil se z pódia do publika. A pak hned vstal, ujistil se, že se mu nic nestalo, a křepce vypochodoval zpátky k mikrofonu. Málem jsem tehdy umřel děsem. V Arše jsem se mohl potkat i s jinými umělci, které považuji ve svém životě za velmi důležité – s Johnem Calem, Jiřím Suchým, Antonínem Brouskem nebo Pavlem Kouteckým…

Poprvé jsem se ovšem do prostor, kde letos končí tahle nezaměnitelná scéna, podíval už jako malé dítě. Můj otec, E. F. Burian, tu měl totiž své legendární Déčko, a tak jsem se tu mohl setkávat se všemi barvami, chutěmi, vůněmi i tóny divadla. Miloval jsem Vladimíra Menšíka v roli koktajícího sultána v Opeře z pouti, zažíval jsem zvláštní pocity, když moje matka, herečka Zuzana Kočová, umírala na scéně zas a znova v Lásce, vzdoru a smrti.

Tvář, jakou vtiskl Arše v devadesátých letech Ondřej Hrab, byla otcově koncepci moderního divadla blízká a já jsem si toho velmi vážil. Otec o takovém kulturním stánku jen snil. Za jeho časů bylo divadlo v dezolátním stavu. Nic tam pořádně nefungovalo, zdi byly plné plísní. Když šel na úřad žádat o pomoc s rekonstrukcí budovy, řekl mu úředník: „My ti, soudruhu, ty peníze na to divadlo nedáme, ale můžeme ti slíbit, že až umřeš, bude se jmenovat po tobě.“

Otec pak v pětapadesáti letech opravdu zemřel a to divadlo bylo z Déčka přejmenováno na „Divadlo E. F. Buriana“, avšak nový repertoár nebyl ani vzdáleně příbuzný vizi divadla, jaké chtěl dělat on, a tak jsem tam už nechodil.

Rád jsem se sem pak navrátil, když jsem ucítil závan svěžího vzduchu, který zde rozvířil porevoluční ředitel Ondřej Hrab. Ten, který z „díry U Rozvařilů“, jak tomuto místu říkal můj otec, učinil jeden z nejprogresivnějších a nejvariabilnějších kulturních prostorů v Praze.

Nový pan ředitel mi vždycky s úsměvem říkal: „No, já si tě musím předcházet, protože kdyby se zase změnil režim a tobě to divadlo jako dědici vrátili, abys mě tu nechal dělat ředitele.“ Ale, jak víte, nic by nám nikdo nevrátil, protože nám to nikdy nepatřilo. Patřilo to všem, takže nikomu.

Dneska nezbývá než se rozloučit a učinit tak bez hořkosti a sentimentu. Práce byla vykonána, a teď jen aby se to divadlo nikdo nesnažil po nikom pojmenovat.