Izrael do Berlína nedošel

KOMENTÁŘ

Izrael do Berlína nedošel
Izraelský předseda vlády Benjamin Netanjahu. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Izrael do Berlína nedošel

KOMENTÁŘ

Tohle nevypadá na mír a nový a lepší začátek pro Gazu, říká si skeptik, když vidí záběry z poprav vykonávaných zakuklenými ozbrojenci Hamásu obklopenými jásajíc ...

00:05

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Tohle nevypadá na mír a nový a lepší začátek pro Gazu, říká si skeptik, když vidí záběry z poprav vykonávaných zakuklenými ozbrojenci Hamásu obklopenými jásajícím davem. Jistěže mohli ti popravovaní být zločinci, členové nějakých kriminálních gangů, jak by to chtěl vidět Donald Trump, který si nechce nechat kazit radost z míru, o který se nepochybně zasloužil. Ale skeptik to vidí spíš jako návrat k normálu. Tedy k běžnému barbarství, které v Gaze vládlo – a bude vládnout dál. Pokračováním toho barbarství bude příprava na další válku, se kterou toto džihádistické hnutí stojí a padá, válku, kterou potřebuje, kterou žije a dýchá. A kterou miluje, veřejně a otevřeně. Jenom lidé s klapkami na očích to nevidí a nechtějí vidět.

 

Nebo to nemohou vidět… Možná i z generačních důvodů. Je docela možné, že čím je člověk starší, tím více rozuměl tomu, oč Izraeli a premiéru Netanjahuovi ve válce v Gaze šlo. Neplatí to samozřejmě absolutně, psal jsem již o tom, že ve svém okolí mám dost vrstevníků, kteří naopak stáli a stojí na opačné straně, ale to bude také tím, v jakých kavárnách jsem kdysi své známé nabral… Obecně ale platí, že existuje nejspíš cosi jako generační přehrada, která docela příkře rozděluje pohled na věc, jež je sice velmi vzdálená (a složitá), ale v jiném pohledu zase srozumitelná a blízká. Domnívám se, že klíčový je v této věci vztah k druhé světové válce a holocaustu.

Generace narozená pár desetiletí po roce 1945 a po holocaustu ještě vyrůstala ve stínu té strašné války. Její výklad byl – u nás – samozřejmě ideologicky velmi zdeformovaný, ale přece jen k něčemu člověk dojít musel – a o něčem nepochyboval. Tím základním konsenzem bylo, že existuje cosi jako ultimátní zlo, které může pominout jen tehdy, bude-li poraženo natolik drtivě, že již nebude mít nikdy sílu se znovu zvednout. To nebyla krvelačnost, ale racionální úvaha a také poučení z války minulé. Bylo jasné, že spojenci musí dojít do Berlína, musí se dostat do posledního bunkru, z něj vyhnat poslední obránce, setnout hlavu vůdci a jeho pomocníkům, s těmi, co přežijí, vykonat demonstrativní soud. Obyvatelstvo pak trpělivě a třeba i tvrdě donutit k změně myšlení. Ano, vyměnit jim mozek. To jde nejlépe po jeho těžkém otřesu. To se nejspíš v Gaze nestalo. Naopak.

V Německu to tehdy na konci války vedlo k strašné humanitární katastrofě, zahynuly statisíce civilistů, mělo to za následek obrovské materiální i kulturní ztráty. Mnohá německá města vypadala úplně stejně jako teď některá místa v Gaze. Během toho ničivého dobývání by se dnes s velkou pravděpodobností našlo plno institucí, morálních majáků, expertů, kteří by to nazývali genocidou. Mávali by německými vlajkami na náměstích, vypravovali by zvláštní mládežnické vlaky s humanitární pomocí, vydávali by mezinárodní zatykače na Churchilla a další. Naštěstí tehdy nebyly sociální sítě a míra zmatenosti nedosahovala takových rozměrů. Němci nestačili rozvinout propagandistickou mašinerii, jaké jim působí útočníci utrpení, Goebbels nezásobil svět obrázky dětí zavalených v troskách. Možná ho to ani nenapadlo, neboť věděl, že by na to svět reagoval tím, že je to přece jejich vina…

Ještě dlouhá léta po válce platil konsenzus, že válka se tak tvrdě a nekompromisně vést musela. Dobytím Berlína, utnutím hlavy režimu, se předešlo prodloužení války o další měsíce, možná i roky: stále ještě bylo dost Němců ochotných bojovat. Po pádu Berlína už nikdo. Po letech už většině Němců došlo, že tahle porážka byla také osvobozením.

Zda si to někdy uvědomí Palestinci, je otázka a člověk musí být nutně skeptický. Jejich neštěstím je, že za sebou cítí tu ohromnou podporu, která ale nebyla a není na jejich straně, ale nesnáší Izrael. A nenávidí ho právě proto, že je tak houževnatý, úspěšný a umí se bránit. To mu jen tak široká světová aliance komunistů, islamistů, antisemitů či jen (užitečných) idiotů a idiotek nikdy nezapomene.

Izrael nyní do svého „Berlína“ nedošel. Válka, která začala pogromistickým výpadem proti izraelským civilistům a teprve pak se přenesla do Gazy, kde nebyl jediný izraelský voják, měla přitom své řešení – tím by byla naprostá porážka Hamásu. Porážka pokud možno drtivá a rozhodná – taková, která na roky, snad desetiletí zajistí jakousi snesitelnou (oddělenou) existenci Židů a Palestinců, existenci obou etnik – a snad i naději na dvoustátní řešení, tedy vznik státu Palestina. Lze se obávat, že s lidmi jásajícími s rukama od krve to vypadá, že to povede k něčemu dosti jinému.

K něčemu, co právě na chvíli skončilo.

×

Podobné články