Aspoň jednu nálož nachystanou na legitimitu voleb tedy Ústavní soud zneutralizoval. Mohli bychom říct, že je to úleva, ale popravdě řečeno tolik důvěry v soudnost Ústavního soudu máme, že rozhodnutím nejsme zaskočeni, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
"Zlověstné události." Vystoupení amerického prezidenta Donalda Trumpa, který hovořil jako jiní státníci na půdě OSN, bylo technicky sabotováno a dokonce mohl bý ...
Nejdůležitější slova, jež pronesl ve svém včerejším vystoupení předseda Ústavního soudu Josef Baxa, byla nepochybně tato:„V případě, že budou podávány stížnosti proti výsledku voleb k Nejvyššímu správnímu soudu a pokud by tam bylo argumentováno i tímto problémem (nepřiznaných koalic, pozn. aut.), tak bych si dovolil předvídat, že tento problém v tuto chvíli je vyřešen.“
I z toho, že rozhodnutí pléna ÚS bylo jednomyslné, vyplývá, že toto považovali soudci za noční můru, kterou je potřeba zažehnat. Právem. Již krajské soudy se v rozhodnutích o původních žalobách bez ohledu na argumentaci shodovaly v tom, že teď, vzhledem k očekáváním vytvořeným dosavadní praxí a k blízkosti voleb, nelze registraci uskupení, jejichž podpora není zanedbatelná, zrušit (ano, v rozhodování v reálném světě a čase je nutné brát v úvahu i to, jak velké ty strany jsou).
V postupujícím rozpadu stávajícího konsenzu se občas zdá, že volby jsou tou poslední nezpochybnitelnou politickou skutečností, jež nám zbývá. A i ony jsou dnes nahlodávány postupujícím přílivem zpochybňování. Trumpovo odmítnutí výsledku voleb v roce 2020 a zrušení prezidentských voleb v Rumunsku v roce 2024 jsou patrně dva nejvýraznější příklady. Na ně navazuje rozdmýchávání obav ze zrušení voleb jako mobilizačního politického argumentu. Ale taky zpochybňování voleb jako použitelného nástroje konstituování moci vůbec ze strany radikalizovaných centristů.
Aspoň jednu nálož nachystanou na legitimitu voleb tedy Ústavní soud zneutralizoval. Mohli bychom říct, že je to úleva, ale popravdě řečeno tolik důvěry v soudnost Ústavního soudu máme, že rozhodnutím nejsme zaskočeni.
Zajímavé je, jakou cestou se soud rozhodl vydat ve svém zdůvodnění a jaký pohled na celý problém zaujal. Nešel cestou, jíž se vydal třeba brněnský krajský soud, a nepřiklonil se k názoru, že Stačilo! a SPD smysl zákona fakticky porušují. Ten, jak známo, dovozoval, že koalice nejsou definovány jen formálně, ale že naše právo obsahuje dost na to, abychom je mohli považovat za definované i materiálně. Z toho by pak nejspíš asi vyplývala nějaká výzva zákonodárci, aby legislativu vyjasnil.
Z těch slov, jež Listina základních práv a svobod věnuje politickým stranám, měl, jak Baxa řekl, Ústavní soud nejvíc na zřeteli ta o jejich „svobodné soutěži“. Soud si je plně vědom, že kandidující politici si začali postupem času vykládat zákon po svém. V nálezu se parafrázuje stížnost Voltu slovy, že „některé malé politické strany s nízkou podporou voličů mohou být prostřednictvím společné kandidátní listiny ,vytaženy‘ k mandátům v Poslanecké sněmovně, aniž by musely čelit aditivní uzavírací klauzuli“. Ve vystoupení před novináři pak Baxa uvažoval, zda je hnutí Stačilo! „takový ten volební vehikl, který splní úlohu v těch volbách a pak prostě někam dojede do garáže a zůstane tam“. Nelze ho podezírat, že by nevěděl, jaká je realita.
Baxa sice zmínil, že netvrdí, že stávající úprava je jediná možná nebo nejlepší, nicméně nějaké výzvy k novelizaci zákona se zdržel. Zjevně se kloní k názoru, že žádný zákonodárce nepřijde na všechny způsoby, jak se lidé mohou chovat, a není úkolem soudů označit všechny způsoby, jež zákonodárce nepředvídal, za nezákonné. Baxa pak popsal, že tu vlastně existují dva režimy pro koalice, každý se svými výhodami a nevýhodami, a je na kandidujících subjektech, pro který se rozhodnou. Je to ukázka respektování reality a soudcovského sebeomezení.
(Mimochodem, Baxovo použití slova vehikl není v češtině moc obvyklé, ale lze se s ním setkat třeba v anglosaském finančním právu, nejčastěji ve spojení „special purpose vehicle“. Je to právní schránka, která, ačkoli je zaregistrovaná třeba jako společnost s ručením omezeným, slouží jen k jednomu specifickému účelu. Vymysleli to lidé, není na to žádný zákon – ale není to nezákonné.)
Tedy byla by to jen a jen chvályhodná ukázka soudcovského sebeomezení – kdyby tu nebyla otázka, k čemu pak vlastně je ta uzavírací klauzule. V odpovědi bychom se nevyhnuli zdejšímu schizofrennímu vztahu k politickým stranám.
Na jedné straně jsou tak důležité, že jsou několikrát zmíněny v Listině. Na druhé straně je hodně lidí nemá rádo. A není to jen následek čtyřicetileté vlády jedné strany, ta jen přidala svou vlastní vrstvu k dědictví první republiky. Kolik jen lidí veřejně zdůrazňuje jako důležitý prvek své identity – dřív třeba v dopisech do novin, dnes ve svých biografiích na sociálních sítích –, že nikdy nebyli členy žádné politické strany! A politické strany tomu léta mlčky přisvědčují, třeba tím, jak se chlubí, že za ně kandidují nestraníci, nebo tím, jak za sebe čím dál tím víc nechávají vystupovat najaté influencery.
Takže i do Listiny pronikla formulace o „politických stranách a politických hnutích“, přestože zákon žádný rozdíl mezi nimi nezná. Lidé ano. Hnutí si vynutilo místo v Listině jistě i proto, že v době jejího vzniku bylo v živé paměti volební heslo Občanského fóra „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. Proto také Andrej Babiš nezaložil stranu, ale hnutí a příznivci ANO na tom slůvku velmi lpějí (a čtenář reportáží britského spisovatele V. S. Naipaula z Argentiny 70. a 80. let minulého století zjistí, že stejně nápadně na tom slůvku lpěli i příznivci Peróna).
Na druhé straně si ovšem tvůrci naší ústavy uvědomovali nejen, že strany jsou potřeba, ale že je důležité, aby měly určitou velikost. Protože těch zásadních názorových proudů ve společnosti zas tolik není a z hemžení pidistran je těžké stavět efektivní vlády. Proto ta uzavírací klauzule, již mají ostatně snad všechny země s poměrným volebním systémem kromě Izraele, a ta v tom není považována zrovna za následováníhodný příklad.
Tyto dva impulzy se v naší politice dlouhodobě přetahují. Takže třeba volební zákon původně počítal s existencí koalic jen jako s ústupkem konvenci – prosím, sestavujte si je, ale žádné úlevy z uzavírací klauzule mít nebudou. Jedna strana – pět procent, dvě strany – deset atd. Pak se zas prosadil názor, že na malé strany máme být hodní, že máme podporovat vytváření týmů Davidů ochotných postavit se Goliášům, a stropy pro koalice se změkčily. Jak je vidět, ne dost na to, aby někomu nestálo za to, vytvářením nepřiznaných koalic se i těm změkčeným stropům vyhnout.
Takže je dost možné, že ke stranám, koalicím a volebnímu zákonu dosud nebylo řečeno poslední slovo.
00:06
