Tak jako každý rok o velikonoční neděli vyjedou také letos v srbské Lužici velikonoční jezdci od bran devíti katolických kostelů, píše Lukáš Novosad.
Foto: Wikimedia Commons/ Hanka Buder (Budarjowa)
1
Sněmovna nestihla v pátek závěrečné schvalování energetické novely, která by po poslaneckých úpravách mohla omezit peníze ze státního rozpočtu vyplácené na podp ...
Tak jako každý rok o velikonoční neděli vyjedou také letos v srbské Lužici velikonoční jezdci od bran devíti katolických kostelů a vydají se koňmo na návštěvu do přespolní farnosti. Nespěchají, pozdraví se se svým panem farářem, jenž jim požehná, následně muži třikrát obkrouží kostel, k jehož farnosti náležejí, vyfasují z něj na zápůjčku prapory, načež se s nimi zvolna, kolem mnoha luk a polí, vydají přes dlouhé roviny či jen mírně kopečky své podmanivé domoviny na návštěvu k sousedům. A celou cestu žehnají polnostem, respektive prosí za to, aby letošní úroda byla dobrá, bohatá a aby se přírodě dařilo. Prosí poeticky: mocnými hlasy, odmala cvičenými týden co týden v kostele na mši, později i v nějakém sboru, zpívají kěrluše neboli písně oslavující a oslovující Pána, jejichž název – stejně jako české slovo krleš – je pokroucením spojení Kyrie eleison. (Každé procesí samozřejmě zpívá jiné kěrluše.)
Na návštěvě za humny křižerjo zapůjčí své prapory na dobu oběda do rukou tamního pana faráře, poté jsou pohoštěni u rodinných stolů svých dobrých sousedů a vydají se zase zpět, jistěže včetně svých praporů, do svého domova. Jedou jinudy a opět zpívají: s vážnou tváří, se soustředěným výrazem, v sedle bohatě zdobených koní, odění v dlouhých černých kabátcích, na hlavě vysoké cylindry.
Turistům, přátelům či známým, jež je sledují při cestě, pokynou nanejvýš pokývnutím, jinak ne, protože to by nebylo důstojné a hodné váhy okamžiku. Je-li po cestě domů příležitost, zastaví se ještě na odpolední svačinu v některé z dalších vsí na kávu a zákusek, pro což je v lužické srbštině slovo kofejpiće. Domů, ke svému kostelu, se dostanou kolem šesté večer, unavení, ale připravení pokračovat v oslavě Veliké noci v některé z hospod, které jsou dnes vyhrazeny pro muže; ženy – s výjimkou hostinských a spřátelených turistek, jež do hospod smějí – zůstávají doma.
Ostatně jejich úloha přes celý den je stejně důležitá jako ta mužská: mají jezdcům, kteří je navštíví na oběd, přichystat sváteční krmi, sestávající z přesně vymezených pokrmů a jejich variací, aby byli silní na další cestu, aby zvládli zase oni svůj úkol řádně pozdravit a oslavit Pána, jenž vstal z mrtvých. (Pravda, vede se už několik let rozprava, zda ženám též povolit jezdit, ale většina společnosti se zatím staví proti takovému nápadu; snad jen u nejmladší generace jsou preference opačné. Svědčí to jednak o tom, že v malých kulturách má veřejná diskuse oproti těm velkým poněkud zpoždění, jednak o tom, že katoličtí Hornolužičtí Srbové mnoho nevědí o evangelických Dolnolužických Srbech, mezi nimiž ženy jezdí dávno. Ovšem neví se to mimo jiné proto, že se všeobecně, tedy nejen v Lužici, vůbec neví, že se jezdí žehnat osení někde jinde než v Horní Lužici – přitom jenom u nás dělá se to v pěti obcích. Jenže nikde jinde než v katolické Horní Lužici nejde o zvyk tak populární, honosný a rozšířený, aby se do něj zapojila celá společnost.)
Jezdci jsou zváni křižerjo, česky nepřesně křižáci. Respektive: překlad je to přesný, leč neuchytil se do obecného povědomí, v němž křižák funguje buď jako pavouk, anebo jako dobyvatel Jeruzaléma, takže vyvolává nepřesné konotace – v Lužici totiž nikdo svaté město dobýt neusiluje, jde o duchovní oslavu vlastní země. V tom ostatně spočívá krása turisticky nejvěhlasnějšího lužickosrbského vývozního artiklu: jestliže nazřeme Velikonoce jako připomínání nejistého, jako zpochybnění vlastní existence na světě, jinými slovy jako upozadění své identity ve prospěch druhých, byť po zbytek roku to máme spíše obráceně, učí nás srbská Lužice, že to přece jen lze skloubit a že i tak výsostný svátek a oslava druhého, jako jsou Velikonoce, může znamenat oslavu vlastní identity, ovšem řádně skrze oslavu a vzývání druhého – nic jiného totiž křižerské jízdy nepředstavují: jsou úchvatným a duchovně povznášejícím splynutím pohanské oslavy jara, svátku křesťanského Boha a identifikace s vlastním národem.
Člověk si to intenzivně uvědomí třeba na valech slovanského hradiště nad obcí Wotrow (německy Ostro). Je jedno z mnohých, jež se na malé ploše srbské Lužice zachovalo, ovšem je patrně tím nejpřehlednějším. Kolem kopce, na němž se rozkládá, teče říčka zvaná dnes Klášterní voda, protože míří do nedalekého kláštera Mariina Hvězda, jenž byl po staletí v silném vztahu s českým státem. A na tom slovanském hradišti, v krajině v těchto místech zvlněné jako ženská ňadra, kde počátkem jara jsou stromy ještě holé a jejich koruny ševelí hlasy dávných předků, zní odspodu ze vsi zpěv křižerských kěrlušů jako jízda mytické kavalerie. A žádný Lužický Srb o tom neví, protože sem žádný dnes nepřijde. To vědí jenom Češi, když sem zavítají na výlet. Nenechte si ho napřesrok ujít.
00:01
