Trable s poezií

Slíbil jsem si, že budu psát každý den jedno čtyřverší. Jen tak pro sebe, místo deníku, který mě přestal bavit, protože člověk se z pohodlnosti, aby to měl za sebou, začíná časem věnovat nudným událostem všedního dne – kde všude byl, koho tam potkal a co říkal. To bývá na denících to nejméně zábavné. Daleko lepší je číst si o tom, co si kdo myslí. Jenže já jsem si při psaní deníku zvolna přestával cokoli zajímavého myslet, a s kým jsem se potkal a co mi kdo říkal, do toho přece nikomu nic není. A tak jsem přešel na čtyřverší. Vydržel jsem už skoro měsíc napsat denně těch pár řádek a dobře se tím bavil. Jen někdy jsem místo čtyřverší napsal báseň o sedmi slokách, ale proč ne...

Předevčírem kvečeru mi došla inspirace. Seděl jsem u stolu, pořád mi někdo telefonoval, okolní svět mě strhával svými problémy, daleko důležitějšími než psaní nějakého čtyřverší, a naprosto nic mě nenapadalo. Nakonec, abych vůbec mohl jít spát, jsem vyplodil pitomou a přisprostlou básničku o nějakém Vilémovi a usnul jsem jako dřevo.

Probudil jsem se po čtvrté ráno. Ležel jsem ještě v jakémsi polospánku a hlavou mi začali projíždět cyklisté mého dětství. Vůbec nevím, jak se to mohlo stát, ale z hlubin dávné minulosti se zničehonic vynořil cyklistický Závod míru, původně zvaný Praha–Berlín–Varšava. Jako děti jsme ho milovali. V květnových dnech, kdy se závod konal, jsme poslouchali rozhlasové reportáže z etap, a když to jen trochu šlo, dívali se na televizi na dramatické dojezdy. A mně se teď ze tmy mého pokoje začali vynořovat mí tehdejší hrdinové. Připadalo mi, že jezdí po parketách, po stěnách i po stropě. Rozvzpomínal jsem se na jejich jména, snažil se dát dohromady sestavy družstev – Heller, Hasman, Revay, Jursa, a pak ti mladší – Doležel, Bartoníček, Rusové, Němci, Poláci, Rumuni...
A najednou tu byla báseň:

VZPOMÍNKA NA ZÁVOD MÍRU

Hele Heller!
A Gustav Adolf Schur
Szurkowski a Smolík
Bylo jich tolik!
Radulescu posral desku
Kapitonov Sajdchužin
Nic těm chlapcům nedlužím
To jenom praskají galusky paměti
Duše má za nimi odletí...

Dopsal jsem a v duchu se omluvil rumunskému reprezentantovi Raduleskovi. Ten verš nebyl ode mě, to vymyslel spolužák Vaněk a teď po skoro šedesáti letech mi znovu vlezl do hlavy.

Pak na mě z pološera vykoukla tvář básníka Antonína Brouska. Ten mi jednou vyprávěl, že když byl ve školním věku, hrál si samotářskou hru na Závod míru. Poznačil si panáčky ze hry Člověče nezlob se, každý dostal jméno jednoho cyklisty, a pak vzal velkou desku a nechal sklouznout panáčky na koberec. Kdo doletěl nejdál, vyhrál, a budoucí můj oblíbený básník pak celé odpoledne se zaujetím sčítal a zapisoval výsledky této krátké etapy.

Přepsal jsem si narychlo načmáranou báseň do notýsku a konstatoval, že včerejší otupělost zmizela.