Blábolení

Jako děti jsme si vyprávěli anekdotu o indiánech, otci a synkovi, jak šli do města. Šli – a indián řekl hlubokým hlasem: „Uf!“ A indiánek tenkým hláskem taky: „Uf!“ A pak se odehrál dlouhý příběh, jak došli na trh, vybalili věci, začali je nabízet, prodali je, někdo tam za nimi přišel a tak podobně – a pokaždé, když se něco takového odehrálo, řekl indián „Uf!“ a indiánek po něm opakoval „Uf!“.

Byla to strašně dlouhá anekdota, čím delší, tím lepší, až nakonec přišli do hospody a po třetím panáku ohnivé vody pravil indián: „Uf!“ A indiánek rozjařeně: „Uf uf!“ A indián se na něj podíval a řekl: „Jdeme domu, už ti to moc kecá!“

Mám tu anekdotu rád. Vždycky mě na ní bavil kontrast nekonečně užvaněného příběhu a pointy.

Když se teď občas vydávám mezi lidi, mám pocit, že se my všichni tak nějak nedokážeme ubránit neustálému blábolení. Před dávnými časy když jste chtěli s někým mluvit, museli jste ho navštívit. Po vynalezení telefonu jít do budky nebo volat z pevné linky v domě. Ale teď? Stačí ťuknout do mobilu, ať jste kdekoli.

Nemám samozřejmě nic proti této vymoženosti, jen mě trochu děsí, kolik lidí si plete ulici, tramvaj, kavárnu či čekárnu u doktora se svou kanceláří a mele a mele, i když nemusí. Nejspíš hlavně z nudy, protože čas se tím neušetří. Vyřídí spoustu věcí, ale zase přijdou o chvíle, kdy si mohli všechno v klidu promýšlet nebo jen pozorovat, co se kolem děje.

Za starých časů když člověk potkal někoho, kdo mluvil na ulici sám pro sebe, řekl si, že je dotyčný nejspíš duševně vyšinutý. I dnes když někoho takového potkám a zjistím, že mluví do sluchátek, mám trochu takový pocit. Ale chápu. Je to normální. Blázen jsem já. Ještě hůř se cítím, když na chvilku nabydu dojmu, že ten člověk snad mluví na mě. Nemluví. Proč by to dělal?

To množství slov někoho možná uklidňuje, jinému jen dělá dobře anebo ho zbavuje pocitu samoty, nevím. Ale já kolem sebe vidím bytosti, které si blábolí s bůhvíkým přes satelit a působí, jako by tu vůbec nebyly.

Jemně řečeno, počet použitých slov jako by byl přímo úměrný hloubce myšlenky, tedy ve smyslu: čím více, tím mělčeji. Mám rád japonského avantgardistu Šigedži Cuboiho, zejména pro jeho báseň Nebe: „Celý den jsem hleděl na nebe, na nebi bylo jen nebe.“ Jako básník jsem se vždycky učil u kolegů, kteří měli smysl pro zkratku. Spousta skvělých básníků dokázala psát elegantní a hutná čtyřverší, jimiž většinou sdělili víc než jiní, kteří na to samé potřebovali dvacet slok.

Minulý týden na Festivalu Osamělých písničkářů jsem si znovu uvědomil, že někteří začátečníci (ale nejen ti) mají dojem, že čím víc ze sebe budou chrlit slov, tím větší budou mít úspěch. Jako by se zapomnělo na to, že v jednoduchosti je síla a krása a že mluviti jest stříbro...

Blábolení mě ruší třeba i při televizních přenosech ze sportu. Dobrý komentátor mluví přece jen tehdy, když má co říct, mizerný vám vypráví o tom, co zrovna sami vidíte. O politicích a různých mudrlantech v médiích se mi dnes psát nechce, ti nás svými ledabyle vypouštěnými přívaly slov pomalu odnaučují vnímat téměř cokoli.

Moudrost, hloubku myšlenek či jen krásu a poezii slov budeme nejspíš hledat pod stále větším nánosem blábolení. Uf. Uf...
Já vím, nechám toho, už mi to moc kecá...