Velikonoce bez bolesti

Neumím se modlit. Ale i tak dnes chápu Vánoce i Velikonoce spíš jako svátky duchovní. Líbí se mi a mám k nim úctu.
O letošním velikonočním pondělku mě ovšem pozvali přátelé z Velvar na tradiční pomlázku.

Jel jsem a myslel na to, jak jsem byl vychováván nekřesťansky. V šedesátých letech minulého století, v době hippies a nové české filmové vlny, jsme o Vánocích, které se tehdy psaly s malým „v“, nemívali ve škole vánoční večírek. Mívali jsme „jolku“. Zpívali jsme: „Děduška Maróz jolku nam prinjós“, tak trochu neuvěřitelnou píseň, jejíž druhý verš byl: „Jólku nam prinjós Děduška Maróz“.
O nějakém narození Ježíška se u nás na Malé Straně v ZDŠ Úvoz 9 nemluvilo.

S Velikonocemi to bylo také zajímavé. Byly to pro nás svátky jara a odedávna se chodívalo s pomlázkou koledovat. A tak jsme i my navštěvovali dívky a ženy v okolí a vyšlehávali je, za což jsme pak dostávali malovaná vejce, někdy čokoládu, bonbony nebo i drobné peníze. Týden po Velikonocích jsme pak dojídali ke svačinám vejce natvrdo poněkud přibarvená...

Za dávných časů prý lidé šlehali pomlázkou jeden druhého pro zdraví. Nezáleželo na pohlaví. Pak někdy za národního obrození se vlády zmocnili muži a v posledních desetiletích výrazně přitvrdili. Dnes ženy vyprávějí o svátcích hrůzy, kdy se musely zamykat doma či ujíždět z města, neboť jim hrozilo seřezání často zcela opilými cizími chlapy nebo vynalézavými sadisty s pomlázkami vyrobenými z ještě kvalitnějších materiálů, než je čerstvě nařezané proutí. Bolest, oplzlosti, urážky...

Já jsem i letos spatřil při příjezdu do Velvar na náměstí podobnou partičku dobře vyzbrojených primitivů. Co se dá dělat. Česká republika bude zřejmě ještě dlouho pro okolní civilizovaný svět zemí podivných násilných zvyků. I kdybychom snad dokonce podepsali Istanbulskou úmluvu o potírání násilí na ženách. Té se nejspíš budeme jenom pošklebovat.

Ve Velvarech jsem ale přece jen našel novou naději. Na plácku ve staré části města se během dopoledne sešlo několik desítek kultivovaných lidí, povídali si, lehce popíjeli, jedli jednohubky či perníky, co kdo přinesl. A pánové občas decentně a symbolicky vyšupali dámy. Ty se při tom úsměvně čepýřily a obdarovávaly koledníky malovanými vejci. V poledne pak přítomné muže na oplátku poctily vlastním vynálezem - „mexickými vajíčky“ plnými konfet, která jim něžně rozbily o hlavu. Já jsem při té slávě sám pro sebe objevil odpovídající způsob koledování. To zkrátka jemně obejmete dámu a pak lehce naznačíte pohyb pomlázkou k jejímu tělu a řeknete něco jako Hody, hody doprovody... Tento způsob koledování v rozporu s Istanbulskou úmluvou rozhodně nebude. A okolní civilizovaný svět by nám ho dokonce mohl i závidět.