Sněmovna nestihla v pátek závěrečné schvalování energetické novely, která by po poslaneckých úpravách mohla omezit peníze ze státního rozpočtu vyplácené na podp ...
V pátek třetího února uběhlo právě osmdesát let ode dne, kdy byl v koncentračním táboře Dachau zavražděn ve svých osmadvaceti letech lužickosrbský římskokatolický kněz Alojs Andricki. Zatčen byl v lednu o dva roky dříve za to, že v kostele kázal proti nacismu – oficiální vysvětlení znělo „za zákeřné útoky na stát a stranu“. Jeho osud připomíná, jak se nacistický režim choval ke své slovanské menšině, ergo k nejmenšímu slovanskému národu.
Lužičtí Srbové samozřejmě za nacistické éry byli pronásledováni, byli buzerováni, bylo jim zakazováno veřejně používat mateřský jazyk (rodiče dokonce byli pod příslibem finančního přilepšení pobízeni, aby s dětmi začali mluvit německy – v chudém regionu takové nabídky ledaskdo skutečně využil). Nevycházely knihy, noviny, časopisy (poslední necírkevní měsíčník se jmenoval Gmejnska heja neboli Obecní palice a psali ho lužickosrbští studenti v Praze rukou, přičemž přítrž jejich snaze udělala tak jako mnohému jinému mnichovská dohoda; poslední církevní lužickosrbské periodikum, týdeník Katolski Posoł, ji díky ochraně z Vatikánu přežilo jen o rok), duchovní a učitelé byli odesíláni z Lužice pryč do ryze německých oblastí a na jejich místa přicházely stranicky patřičně prověřené německé kádry. Kdekterý lužickosrbský intelektuál a umělec byl sledován, úředně přesídlován do německého vnitrozemí daleko od svých blízkých, řada Lužických Srbů musela narukovat do wehrmachtu a – v rozporu se svým přesvědčením – bojovat za nacistické ideály. Úhrnem tedy šlo o další intenzivně perzekvovaný národ, přesto osud Lužických Srbů byl jiný než v případě dalších slovanských národů: jelikož šlo o občany Říše, nebyli hned fyzicky likvidováni, takže jen málokdo skončil v některém z koncentračních táborů.
Finále života Alojse Andrického se tomuto úzu vymyká – a vymyká se lužickosrbskému údělu také posmrtnými peripetiemi. Andricki se totiž stal příkladem či symbolem odporu lužickosrbského národa proti nacismu, v knězově rodné vsi Radwor byl hned roku 1946 vztyčen památeční kříž, leč následný východoněmecký režim neviděl taková připomínání rád. Přesto na konci šedesátých let vyšla lužickosrbsky Andrického monografie a v polovině osmdesátých letech přibyla na jeho rodném domě pamětní deska. Po německém znovusjednocení se Andrického jméno naplno vrátilo nejen do lužickosrbského, ale i do (východo)německého prostoru. Roku 1998 pak započal proces farářova blahořečení, následně, 13. června 2011, byl v Drážďanech, kam téhož roku byly z Dachau převezeny nebožtíkovy ostatky, blahoslaven. Z události se stala národní manifestace, příležitost, kdy Lužičtí Srbové mohli v centru velkého města jednotně projevit svůj slovanský původ a vyslovit se ve své mateřštině – včetně saského premiéra, neboť tehdy jím poprvé v dějinách byl Lužický Srb. Konkrétně Stanisław Tilich, jenž coby nejvyšší představitel této spolkové země takřka celý den na veřejnosti i do médií hovořil lužickosrbsky, což v éře jeho mandátu byla jistěže výjimka.
Zdálo by se tedy, že vztah Lužických Srbů a saských Němců spěje po staletích k jednotě a souladu, kterémuž procesu napomáhá nejen klid v Evropě a zvýšený kontinentální ohled na život menšin, nýbrž právě i takové výjimečné duchovní okamžiky, jako je blahoslavení jednoho ze saských občanů. Leč není tomu tak. Shodou okolností, a je to jistě skutečně jen náhoda, byl den před Andrického kulatým výročím poničen pomník Cyrila a Metoděje u lužickosrbské vsi Smochćicy – Metodějovi někdo usekl ruku a ukradl bronzovou berlu se svatým křížem, kterou v ní držel…
„Milenijowy pomnik swjateju Cyrila a Metoda“, německy „Das Milleniumsdenkmal“ (čili Pomník svatých Cyrila a Metoděje k miléniu), není ledajaká skulptura. Je to nejsevernější pomník obou duchovních a vzdělanců, který ve střední Evropě máme – u nás je pohříchu málo znám, třebaže stojí nedaleko za českými hranicemi. Konstantin ani Metoděj sice do Lužice sami nikdy nedošli, nanejvýš jejich učedníci, přesto jim zde byl pomník vztyčen na znamení díků, že oba soluňští bratři přinesli do střední Evropy vzdělanost, písmo a nový duchovní život. Ostatně jej obklopují tabule s vysvětlujícím textem nejen v němčině a hornolužické srbštině, ale též v češtině a polštině. Pomník je většinou místních vnímán jako smířlivé gesto, za jeho vztyčením jsou ryze počestné a radostné úmysly, s nimiž by se měl ztotožnit kterýkoli křesťan – přesto některým leží v krku coby symbol nepřípustné slovanizace lužické země, takže poničen byl za třiadvacet let své existence několikrát.
Sám jsem u jednoho poškození byl v létě 2012, kdy jsem objevil čerstvý případ a následně volal svému lužickosrbskému kamarádovi, aby přijel za mnou a pak zavolal policii. Kdosi se totiž tehdy vyřádil právě na informačních tabulích s daty o vzniku památníku: vyrval je z dřevěných stojanů a pohodil po okolí, z německého textu seškrábal jméno Sorben (Lužičtí Srbové) a český text rozlámal na kousky – patrně omylem, netuše, že do lužické srbštiny se netrefil. Ta spolu s polským textem zůstala neporušena. Byl to paradox, jenž byl k smíchu svou nevzdělaností a k vzteku svou tupostí. Jenže tak to na hranicích germánského a slovanského živlu chodí v srbské Lužici pořád: zatímco v pátek večer v německých Drážďanech světili mši blahoslavenému lužickosrbskému faráři, v centru srbské Lužice vyšetřovala policie ohyzdné svinstvo, které způsobil pravděpodobně německý vandal. Nic nového, přesto to vždycky znovu spolehlivě naštve.
00:01
