Znásilněná Británie

Zločiny na britských dětech, které se odehrály v posledních desetiletích, jsou tak otřesné a srovnatelné s těmi největšími válečnými hrůzami, že je tamní společnost dlouho odmítala přijmout. Organizované gangy mužů převážně pákistánského původu brutálně a opakovaně znásilňovaly dívky bílé pleti z nejnižších vrstev.

Dosud je evidováno několik tisíc případů ve více než padesáti městech Spojeného království, kdy se dívky staly obětí často opakovaného znásilnění. Popsány jsou i jednotlivé případy nemilosrdných a odporných vražd. To je jen souhrn faktů, děsivých událostí, o nichž si nikdo nemyslel, že by se v tak kulturně a civilizačně vyspělé evropské společnosti mohly odehrát. A úplně za hranicí jakýchkoli představ pak je, že tak vyspělý stát, jako je ten britský, by takové zločiny nevyšetřoval a exemplárně nepotrestal.

Ale stalo se – vyšetřování a soudy se sice konaly, padaly však nízké tresty a státní aparát se snažil případy bagatelizovat, tutlat a odsunout mimo pozornost. Oběti pro úřady nic neznamenaly, protože pocházely z nejnižších sociálních vrstev, které pro stále velmi kastovní a elitářskou britskou společnost mnoho neznamenají. Méněcenná „white trash“ třída, nic, pro co by stálo riskovat rasistické bouře, které by v případě řádného a spravedlivého potrestání zločinů mohly přijít. Případ je totiž skutečně černobílý – znásilňování bílých dětí organizovaly pro Pákistánce pákistánské gangy.

Aby těch paradoxů nebylo málo, politickou odpovědnost za bagatelizaci nesou i levicoví labouristé, kteří sice svou existenci postavili na boji za práva nižších a dělnických vrstev, s postupující deindustrializací společnosti ale hledají hlasy voličů právě u přistěhovalců z muslimské komunity, zatímco původní nejnižší vrstvy jsou jim jen přítěží. Proto také mají u britských labouristů zastání temné komunistické proudy, ale i palestinské teroristické organizace a jako nedílná součást jejich politického nihilismu zůstává prosazování genderových a jiných společenských dogmat. K dovršení neuvěřitelnosti celého příběhu dodejme, že někdejší hlavní prokurátor, který na vyšetřování otřesných případů znásilnění dětí dohlížel, je současný premiér Keir Starmer.

Ohavné jednání zločinců sice nebylo zcela vymlčeno, upozorňovala na něj seriózní média jako třeba The Times, novinář Douglas Murray, dokonce i labouristická poslankyně Ann Cryerová, ale bez větší pozornosti. Sama britská společnost se zdráhala přijmout, že se něco tak děsivého může v jejich zemi dít.

Skandál se z případu, s přímočarostí tak nějak patřící k jeho dělnickému původu, podařilo udělat až aktivistovi Tommymu Robinsonovi (na Echu jsme o něm a jeho boji psali už v roce 2018 několikrát, například v textu Martina Gusta s titulkem „Když BBC mlčí a britská justice koná jak za komunistů“). Sám Robinson s vlastním zásadním investigativním zjištěním sice nepřišel, ale byl ochotný za neúnavné upozorňování na bezpráví a zločin zaplatit i vlastním uvězněním a neustálou diskreditací.

S novou silou případu vrátil pozornost až Elon Musk. Lze u něj nalézt různé motivy, proč na případ upozorňuje, ale na tom podstatném, tedy na děsivém bezpráví na mnoha tisících dětí a nezletilých, to nic nemění. Jde především o upozornění na sebedestruktivní politiku fanatického prosazování progresivistické ideologie, pro kterou je společnost schopna promíjet i nejtěžší zločiny. To ji usvědčuje v konečném důsledku z pokrytectví a nelidskosti.

Připustit si hrůzu toho, co se na ostrovech dělo, jak shrnuje Ondřej Šmigol v tomto vydání Echa, bude u nás ještě složitější než v Británii. Jisté je, že Spojené království zdaleka není už jen takové, jak je noblesně vykreslováno v seriálu Koruna, v Jamesi Bondovi nebo knihách Agathy Christie. Jeho etnické a náboženské složení se totiž mění tak zásadně, že směřuje spíš ke Konci starých časů.