Znásilněná Británie
EDITORIAL
Zločiny na britských dětech, které se odehrály v posledních desetiletích, jsou tak otřesné a srovnatelné s těmi největšími válečnými hrůzami, že je tamní společnost dlouho odmítala přijmout. Organizované gangy mužů převážně pákistánského původu brutálně a opakovaně znásilňovaly dívky bílé pleti z nejnižších vrstev.
Dosud je evidováno několik tisíc případů ve více než padesáti městech Spojeného království, kdy se dívky staly obětí často opakovaného znásilnění. Popsány jsou i jednotlivé případy nemilosrdných a odporných vražd. To je jen souhrn faktů, děsivých událostí, o nichž si nikdo nemyslel, že by se v tak kulturně a civilizačně vyspělé evropské společnosti mohly odehrát. A úplně za hranicí jakýchkoli představ pak je, že tak vyspělý stát, jako je ten britský, by takové zločiny nevyšetřoval a exemplárně nepotrestal.
Ale stalo se – vyšetřování a soudy se sice konaly, padaly však nízké tresty a státní aparát se snažil případy bagatelizovat, tutlat a odsunout mimo pozornost. Oběti pro úřady nic neznamenaly, protože pocházely z nejnižších sociálních vrstev, které pro stále velmi kastovní a elitářskou britskou společnost mnoho neznamenají. Méněcenná „white trash“ třída, nic, pro co by stálo riskovat rasistické bouře, které by v případě řádného a spravedlivého potrestání zločinů mohly přijít. Případ je totiž skutečně černobílý – znásilňování bílých dětí organizovaly pro Pákistánce pákistánské gangy.
Aby těch paradoxů nebylo málo, politickou odpovědnost za bagatelizaci nesou i levicoví labouristé, kteří sice svou existenci postavili na boji za práva nižších a dělnických vrstev, s postupující deindustrializací společnosti ale hledají hlasy voličů právě u přistěhovalců z muslimské komunity, zatímco původní nejnižší vrstvy jsou jim jen přítěží. Proto také mají u britských labouristů zastání temné komunistické proudy, ale i palestinské teroristické organizace a jako nedílná součást jejich politického nihilismu zůstává prosazování genderových a jiných společenských dogmat. K dovršení neuvěřitelnosti celého příběhu dodejme, že někdejší hlavní prokurátor, který na vyšetřování otřesných případů znásilnění dětí dohlížel, je současný premiér Keir Starmer.
Sedm příštích let s Lenkou Bradáčovou
ZMĚNY VE STÁTNÍM ZASTUPITELSTVÍ
Ohavné jednání zločinců sice nebylo zcela vymlčeno, upozorňovala na něj seriózní média jako třeba The Times, novinář Douglas Murray, dokonce i labouristická poslankyně Ann Cryerová, ale bez větší pozornosti. Sama britská společnost se zdráhala přijmout, že se něco tak děsivého může v jejich zemi dít.
Skandál se z případu, s přímočarostí tak nějak patřící k jeho dělnickému původu, podařilo udělat až aktivistovi Tommymu Robinsonovi (na Echu jsme o něm a jeho boji psali už v roce 2018 několikrát, například v textu Martina Gusta s titulkem „Když BBC mlčí a britská justice koná jak za komunistů“). Sám Robinson s vlastním zásadním investigativním zjištěním sice nepřišel, ale byl ochotný za neúnavné upozorňování na bezpráví a zločin zaplatit i vlastním uvězněním a neustálou diskreditací.
S novou silou případu vrátil pozornost až Elon Musk. Lze u něj nalézt různé motivy, proč na případ upozorňuje, ale na tom podstatném, tedy na děsivém bezpráví na mnoha tisících dětí a nezletilých, to nic nemění. Jde především o upozornění na sebedestruktivní politiku fanatického prosazování progresivistické ideologie, pro kterou je společnost schopna promíjet i nejtěžší zločiny. To ji usvědčuje v konečném důsledku z pokrytectví a nelidskosti.
Alkoholová okénka jako filozofická záhada. Posmrtně vycházejí eseje Ivana Dubského
PRAVDA NEEXISTUJE TM
Připustit si hrůzu toho, co se na ostrovech dělo, jak shrnuje Ondřej Šmigol v tomto vydání Echa, bude u nás ještě složitější než v Británii. Jisté je, že Spojené království zdaleka není už jen takové, jak je noblesně vykreslováno v seriálu Koruna, v Jamesi Bondovi nebo knihách Agathy Christie. Jeho etnické a náboženské složení se totiž mění tak zásadně, že směřuje spíš ke Konci starých časů.