Nic netrvá věčně. O novince kapely The Cure a konejšivosti smrti

V pátek 1. listopadu, na svátek Všech svatých, vyšla nová deska kultovní britské kapely The Cure Songs of a Lost World. Je to deska v něčem trochu přeceněná a v jiném možná zas podceňovaná. Při nejlepší vůli nepatří mezi její vůbec nejlepší nahrávky, tam mají své místo první čtyři desky kapely (vyšly v manickém tvůrčím období 1979–1982) a pak dvě desky z konce 80. let, Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me a Disintegration. Nová deska, na kterou fanoušci The Cure čekali šestnáct let, si ovšem nezaslouží, aby se o ní psaly pouze prázdné a zaměnitelné lichotky typu „kapela zraje jako víno“ či „výborný soundtrack k našemu pohřbu“. Na to je sama až příliš upřímná a ryzí.

„Trvalo to 16 let a Cure pořád znějí, jako bychom se neměli dočkat zítřka“, hlásí titulek z recenze Jindřicha Götha na iDNES. „V diskografii kapely patří nová deska k těm nejpochmurnějším,“ přichází s opravdu originální myšlenkou Pavel Turek v Respektu. „Hudba pro outsidery“, „krasosmutnění“ nebo „únik z bezútěšné reality thatcherovské Británie“, The Cure probouzeli v hudebních novinářích většinou to nejhorší.

Uchopit něčí osobní smutek je ale vždycky těžké. A víte co? Možná je v případě The Cure snad lepší nečíst si příliš názory protřelých hudebních publicistů, ale vrátit se o krok zpátky, k „obyčejným“ fanouškům. Byť jejich texty samozřejmě nejsou na takové formální výši, je v nich aspoň nepředstíraná touha.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.