„Nenávidím extremismy a fanatismy všeho druhu. Proto o nich píšu“

Italský spisovatel Paolo Giordano (1982) je rodák z Turína, původním povoláním fyzik. Jeho první román Osamělost prvočísel se stal v Itálii bestsellerem, prodalo se přes milion výtisků. Byl rovněž přeložen do mnoha jazyků a zaznamenal úspěch po celém světě (česky vyšel roku 2009). Zatím poslední Giordanova kniha (v pořadí pátá) se jmenuje Tasmánie a v českém překladu vyšla letos. Je plná jednoduchých, přesných, přitom jazykově bohatých vyjádření. Autor dokáže v pár větách často postihnout něco vcelku zásadního.

Hlavní hrdina Tasmánie často působí dojmem, že nemá co říct, nechce přispívat zbytečnostmi do debaty už tak vyprázdněné. Přesto, anebo právě proto píšete tento jeho příběh. Román obsahující mimo jiné román o neschopnosti napsat román. Vnímáte literaturu jako něco, co vám s postupem času přináší omezení, nebo je to tak, že když si sednete a začnete psát, všechno se rozplyne a jste jen vy a obrazovka plnící se písmeny? Jaký typ spisovatele jste? Je pro vás psaní zábava, práce, tortura?

To je ale krásná a těžká otázka. Psaní se pro mě čím dál víc podobá dokazování neschopnosti. Neschopnosti se bezpečně zorientovat ve velice složité přítomnosti, složité ze všech hledisek a zejména z pohledu mezilidských vztahů. A psaní je pro mě čím dál víc důkazem i mé vlastní neodbornosti: v knize na jednom místě vypravěč mluví se svým otcem a vysvětluje mu, že už se nebude věnovat fyzice, že chce místo toho psát a že nechce být odborníkem na nic. Ve skutečnosti ten rozhovor mezi mnou a mým otcem neproběhl, jen jsem si ho představoval, ale přesně tohle bych mu řekl: Už nechci být odborníkem na nic. Ani na fyziku, ani na literaturu a ani na naratologii. Chci pouze podávat svědectví o tom, jaké to je, být dneska na světě, co nejupřímněji, beze studu, co nejvíc to jde. Tasmánie se zrodila právě z tohohle. Hodně se v ní mluví o zničení. A jde o zničení Nagasaki, ale i o zničení jisté ideje románu – románu s pevnou konstrukcí, založeného na zápletce, na koherenci a proměně postav atd. –, za kterou jsem se honil skoro patnáct let, ale v niž teď už nevěřím.

Je to i román o krizích, malých lidských i velkých světových – i když těžko říct, které jsou které. Líbí se mi pasáž, kde říkáte, že se někteří lidé těmi tzv. „velkými problémy“ zaštitují a ty své osobní problémy kvůli nim pak možná nevnímají tak drtivě. Velké neštěstí přebije to „menší“. To jste vypozoroval ve svém okolí, nebo i na sobě? A myslíte si, že tento typ „přebíjení“ může dlouhodobě fungovat?

Já to dělám pořád. A pořád víc. Zabývám se „velkými utrpeními“, abych unikl tomu svému, abych ho ve svých očích zesměšnil. Ale i proto, že svému „malému utrpení“ jsem se věnoval už dlouho. Už mě tolik nezajímá. Myslím si, že v tomhle ohledu existují, nebo by měly existovat, životní fáze. Nějaký vývoj. Od zabývání se sebou samým ke starosti o svět venku. Když má protagonista Tasmánie podstoupit výměnu oční čočky za umělou, má se rozhodnout, jestli chce dobře vidět na blízko, nebo na dálku. Vybere si, že chce dobře vidět na dálku. Tutéž otázku mi položil můj oftalmolog před operací zákalu a já mu odpověděl stejně. V posledních dvou letech po vydání jsem pokračoval týmž směrem ještě extrémněji. Byl jsem dvakrát na Ukrajině, v Izraeli a Palestině po 7. říjnu, na lodi nevládní organizace ve Středozemí… Vydal jsem se vědomě hledat hranice, na nichž se „velké utrpení“ odehrává.

Celý rozhovor „Spasit svět, nebo sebe?“ si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.