Piráti – strana mladá a přežitá
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
POLITIKA V POLSKU
Polská policie předvedla bývalého šéfa tajné služby ABW Piotra Pogonowského před parlamentní vyšetřovací komisi, která se zabývá skandálem s odposlechy v době, ...
Čeští Piráti mají nového předsedu, stal se jím náměstek pražského primátora (a také někdejší primátor) Zdeněk Hřib. Pár známějších straníků (např. Janka Michailidu nebo Marcel Kolaja) na to reagovalo vystoupením ze strany. Zdeněk Hřib nepřebírá stranu v bůhvíjak dobré kondici, jeho plánem je posunout ji blíž k politickému středu, učinit ji víc salonfähig, ne tolik iritující všelijakými výstřelky. Otázka ale je, co pak z Pirátů zbude, v čem bude spočívat jejich identita, jak se v tom přecpaném českém politickém centru odliší. Nepíšu to coby fanoušek politické radikality ani se nesnažím novému vedení poradit, co by mělo dělat, aby strana pro mě byla přijatelnější (a pak jsem ji stejně nevolil). Nevidím ale v tuhle chvíli pro tuzemské Piráty nějakou slibnou cestu. Jsou sice strana pořád ještě mladá, zároveň už ale nějakým způsobem přežitá.
Bez ohledu na svůj současný stav jsou tuzemští Piráti velice úspěšná strana, alespoň v rámci širšího hnutí, jehož byli součástí. Ve druhé půli nultých let v Evropě vzniklo několik pirátských stran, těšily se v té době značné publicitě. Alespoň jakousi relevanci si z nich dodnes udržela ta česká – a možná ještě... islandská. To, že tuzemští Piráti byli relativně nedávno po krátkou dobu považováni za potenciálně nejvýznamnější opoziční stranu, je v kontextu evropského hnutí ojedinělé. Ty ostatní už hrají úlohu poznámky pod čarou politických dějin svých zemí, stalo se z nich reziduum nějakého uzavřeného historického období, je pravděpodobné, domnívám se, že i české Piráty čeká něco podobného. Protože pirátské partaje patří tématy pro ně charakteristickými do minulosti.
Vznikly jako politická reprezentace online žijících mladých lidí před plus minus patnácti lety, kdy se vedly velké spory o sdílení obsahu chráněného autorskými právy (filmů, hudby, knih, programů atd.) na internetu. Tahle válka už ale dávno skončila. Jistým způsobem překonaná je i ta forma až utopického technooptimismu, který byl pro pirátské strany v době jejich vzniku typický. Internet se podle ní měl stát katalyzátorem revoluční změny politiky, díky němu se měl změnit způsob, jímž se politika „dělá“, zvýšit možnost každého občana na politice participovat, usnadnit vyvozování odpovědnosti za politická selhání, měl se stát zbraní demokracie ve vzdoru proti diktaturám a taky přinést jakousi utopii transparence – už žádné utajování, všichni budou vědět všechno o všech, nic se nebude odehrávat ve skrytu.
V půli dvacátých let ale všechny tyhle teze hodně ztratily na své lákavosti, byly dost drsně korigovány realitou. Úloha internetu – dřív vnímaného pomalu jako ráj sdílených informací, který tak urychluje všeobecný rozvoj – se dnes jeví daleko spornější. Diktatury a autoritářské režimy se na jeho existenci adaptovaly velice dobře, větší problémy přináší do života demokratických zemí. Z utopie transparence se stala realita dohledu. Pokus o její naplnění v praxi – Fórum Pirátů – se nestalo jakousi avantgardou politiky budoucnosti, ale spíš brzdou smysluplné vnitrostranické dohody, jevištěm nejrůznějších divadélek a malicherností, zdrojem zábavy pro škodolibé pozorovatele zvenčí. Pirátská strana, její trochu anarchistický a revoluční šmrnc, přitahovala taky specifické lidské typy, řekněme radikály a chaoty. Teď se jich zbavuje. Jaká ale bez nich bude její identita? Co ji bude odlišovat? Nějaká trochu mladistvější a (rádoby) cool forma technokratičnosti? Možná více než nové vedení nebo image by se Pirátům hodil nějaký specificky jejich pohled na svět, jejich téma. Hledat je budou těžko, pokud tedy vůbec budou chtít.