KOMENTÁŘ
1
KOMENTÁŘ
Vzápětí poté, co Andreje Babiše nařkli z neochoty spolupracovat s nimi na důchodové reformě, se marketéři koalice Spolu vrátili k osudovému boji dobra se zlem. ...
00:03
00:02
00:01
3. 5.
3. 5.
3. 5.
3. 5.
3. 5.
3. 5.
3. 5.
Když vypukla krize kolem Ukrajiny, americký komentátor Matthew Yglesias si položil rétorickou otázku, proč Rusko nemůže být jako Austrálie, tedy prostě jenom spokojenou zemí bohatnoucí ze svých nerostných zdrojů, která se nesnaží o velmocenské postavení a je smířená se svým údělem ve světě. Je nepochybné, že kdyby Moskva peníze nabyté z těžby investovala zpět do své infrastruktury a společnosti a ruští vůdcové se místo zahraničních dobrodružství starali hlavně o zvyšování životní úrovně svých občanů, bylo by to lepší pro celý svět. Odpověď je jednoduchá, Austrálie je plná Australanů. Rusko ne.
Pokud by Austrálie měla mocenské choutky, jistě by si záminky k útoku na okolní země našla. Kulturně blízký Nový Zéland se měl původně stát součástí Australské federace, kdyby se na sobě nezávislé britské kolonie sjednotily do jednoho státu, ale odmítl. Dnešní Papua Nová Guinea byla až do roku 1975 australskou kolonií. Kdyby Australané měli své teorie o nedělitelnosti australského národa či snili o obnově impéria, nabízí se jasná území k expanzi.
Dá se namítnout, že Rusko, na rozdíl od Austrálie, nemá přirozené hranice. Historie ukazuje, že potřebuje kolem sebe nárazníkové pásmo, jinak čelí hrozbě brutální invaze. Jenže také Austrálie se bránila invazi. Za druhé světové války Japonsko bombardovalo Darwin. Právě na Papui Nové Guineji se sváděly tvrdé boje, jak se Japonci snažili překročit ostrov a ohrozit samotnou Austrálii. Protinožci si to připomínají jako „australské Thermopyly“, i když průsmyky udrželi, což se o antických Sparťanech říct nedá.
Rusko bude tvrdit, že je tu ještě jeden významný rozdíl. Pomalu se ocitá v sevření nepřátelských států. Zlovolné NATO se neustále rozšiřuje na území, které mu dřív patřilo, či tam alespoň mělo vliv.
Paradoxem ruské zahraniční politiky je, že veškeré kroky, které podniká, jeho postavení jen zhoršují. Ano, velká část Evropy, která kdysi patřila k východnímu bloku, je nyní součástí Severoatlantické aliance. Ty země tam nevstoupily z donucení, ale dobrovolně kvůli své bezpečnosti. Čeho se bojí? Ruska. A Rusko nijak nevyvrací, že tyto obavy nejsou oprávněné. Podněstří 1992, Gruzie 2008, Ukrajina 2014 a nyní Ukrajina 2022.
Pokud invaze na Ukrajinu měla odstrašit NATO, stal se pravý opak. Aliance hledající smysl ho našla v čelení ruské agresi a v pomoci Kyjevu. Předevčírem přijala svého nejnovějšího člena, Finsko. Ruská hranice s NATO se tak rozrostla o nějakých 1340 kilometrů. Armáda, která je v době války schopná se rychle rozrůst na 240 tisíc mužů, je nějakých 150 kilometrů od Petrohradu. Výsledkem celé ukrajinské operace tak je, že NATO je blíž než kdy jindy.
Dalším hmatatelným výsledkem invaze na Ukrajinu je podřízené postavení Moskvy Pekingu. Přes řeči o „partnerství bez limitů“ je jasné, že rusko-čínská spolupráce jich má spoustu, nastavovaných hlavně Čínou. Před pár dny Bloomberg přinesl zprávu, že čínský jüan nahradil dolar jako nejobchodovanější měnu v Rusku. Návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Kremlu toho příliš konkrétního nepřinesla. Čína sice od Ruska kupuje v Evropě embargované energie, ale vzhledem k tomu, že Moskva nemá jiného kupce, může si diktovat ceny a rozhodně nebude svému partnerovi připlácet. Rusko se pomalu, ale jistě stává čínským vazalem.
Je tak potřeba gratulovat geniálnímu stratégovi Vladimiru Putinovi. Během jednoho roku se mu podařilo posílit NATO a dostat se do područí říše středu. Kdyby jen těžil plyn a soustředil se na hromadění bohatství, tak závratných úspěchů nikdy nedosáhne.
