Neexistuje žádný organizační způsob či státní program, jak „obrnit informační ekosystém“. Bez důvěry nejde nic, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se domnívá, že Ukrajina bude přijata do Severoatlantické aliance až poté, co vyhraje válku, kterou proti ní před více ...
Minulý týden zemřel v USA O. J. Simpson, člověk, který se proslavil jako fotbalista, potom herec a potom jako… a teď jak to říct. V neformálním rozhovoru by se asi takoví Američané, s nimiž máte šanci se potkat, nebránili označení, že byl vrah, protože v roce 1994 zavraždil svou exmanželku a jejího přítele. Jenže soud Simpsona, obžalovaného z vraždy, osvobodil. Jiný soud v pozdějším občanskoprávním sporu, kde platí méně striktní pravidla, shledal Simpsona „zodpovědným“ za vraždy („liable, not guilty“, vysvětlovali televizní moderátoři veřejnosti delikátní rozdíl). Celý trestní proces byl přenášen televizí, takže si na věc Američané mohli vytvářet názor. Většina soudila, že je vinen.
Ale mezi tou menšinou, která se domnívala, že je nevinen, převládali černoši. A ještě dnes tomu část černochů, byť méně než dřív, věří. Což bude asi důvod, proč Bidenův Bílý dům na Simpsonovo úmrtí reagoval prohlášením, v němž vyjádřil kondolenci rodině a o trestní kauzu slovem nezavadil.
Lze tedy říct, že část veřejnosti věří lži? Nebo dokonce, módnějším slovem, dezinformaci? To zní jistě absurdně. Ale proč vlastně?
Podívejme se na klasický příklad události, jež byla zcela zásadně a cíleně formována dezinformacemi – katyňský masakr. V roce 1939 Hitlerovo Německo a Stalinův Sovětský svaz rozpoutaly druhou světovou válku obsazením Polska. V roce 1940 sovětská NKVD v lese u Smolenska povraždila přibližně 22 tisíc Poláků, hlavně důstojníků a příslušníků elit. V roce 1941 Německo na svého někdejšího spojence zaútočilo, německá vojska oblast, kde k vraždění došlo, obsadila a v roce 1943 objevila hromadný hrob. Goebbels dal objevu širokou publicitu a liboval si, jaký to vráží klín mezi spojence – jeho někdejší krátkodobý spojenec Stalin se mezitím stal spojencem Západu, k němuž patřila i polská exilová vláda. Sověti pochopitelně vinu popřeli a západní spojenci se v rámci spojenectví se Stalinem rozhodli dělat, jako že mu věří.
Rudá armáda již na podzim 1943 oblast dobyla zpět a Sověti začali pracovat na vytváření své verze událostí.
Obě strany tedy v průběhu jednoho roku vyprodukovaly vlastní úřední zprávy, záznamy ohledání místa, analýzy patologů atd. Obě strany pozvaly na místo masakru pečlivě vybrané neutrální pozorovatele. Němci tam mimo jiné přivezli z obsazeného protektorátu českého patologa Františka Hájka, Sověti zase americké novináře.
Co při takové návštěvě zjistíte, když organizátoři měli neomezenou možnost s místem činu pracovat, zvlášť když nejste odborník? Anebo jste odborník, ale jste vydán na milost okupační moci?
Sověti se pokusili učinit z masakru v Katyni součást obžaloby při norimberském procesu, ale když viděli, jak nevěrohodně působí jejich důkazy, vycouvali z toho.
Profesor Hájek hned v roce 1946 zveřejnil spisek, v němž své původní svědectví popřel. Stejně to udělali všichni Němci dovezení svědci ze zemí, jež byly osvobozeny Rudou armádou, ale ti ze zemí osvobozených západními spojenci svůj názor nezměnili.
Ve Spojených státech se v rámci válečného spojenectví se Stalinem na katyňské legendě pilně pracovalo. Texty či knihy prezentující sovětskou verzi zveřejnili někteří otevření příznivci sovětského komunismu, ale nejen oni. Například Wallace Carroll, šéfredaktor jedněch regionálních novin, spolupracovník tehdy se rodícího rozhlasu Hlas Ameriky a v letech 1955–1963 šéf washingtonské redakce New York Times, napsal ještě v roce 1948:
„Rozpory ohledně katyňského masakru, kterým bylo dovoleno vzniknout, působily ve prospěch poraženého Německa i po válce. V červenci 1946, více než tři roky poté, co Goebbels zahájil svou kampaň, oživili němečtí představitelé souzení za válečné zločiny v Norimberku obvinění vznesená proti Rusům ve zjevné snaze vrazit klín mezi Sověty a západní mocnosti.“
A napsal to dokonce v knize, jež si kladla za cíl naučit Američany, jak rozeznávat propagandu a jak s ní bojovat!
Obtíž je ta, že když si pročítáte nějaký materiál pečlivě připravený jednou stranou – bez potřebné odbornosti a bez znalosti kontextu –, tak na vás může působit velmi přesvědčivě. Samá vědecká slova, výpovědi důstojníků a specialistů, souvislý řetězec důkazů. A tolik podrobností.
Takže se nakonec orientujete podle ukazatelů důvěryhodnosti mimo věc samu. Jestliže víte, že profesor Hájek byl ihned po osvobození zadržen a vyslýchán NKVD a že později jako patolog provedl oficiální ohledání těla Jana Masaryka, tak asi víte, jak s jeho tvrzeními nakládat. Ale co cizinec, který to neví anebo nemá takovou vypěstovanou reakci? A Němci koneckonců takových masakrů byli schopni a stejně tak propagandistických lží, tak proč by tentokrát měli mít pravdu?
V poválečné době proběhlo mnohé zkoumání včetně vyšetřovací komise amerického Kongresu, ale to bylo v režii politicky zainteresovaných lidí a nikdo neměl přímý přístup k důkazům. Takže nakonec se asi necháte definitivně přesvědčit tím, že Michail Gorbačov v roce 1990 přiznal sovětskou vinu. Přitom ty jeho důkazy jste taky osobně neviděli.
U toho Rusové setrvali ještě v prvních letech Putinovy éry. Teď ovšem Rusové oznámili, že chystají zveřejnění dokumentů, které nezvratně prokážou německou vinu. A jistě se najdou lidé, kteří něčemu v těch dokumentech uvěří. Co bylo pravda, už není. Historická skutečnost se stává něčím, co můžete zapnout a vypnout jak vypínač podle mocenské potřeby.
Podívejme se na další příklad dezinformační kampaně. Operace Denver je jednou z nejznámějších, dobře zmapovaných sovětských dezinformačních akcí. KGB v 80. letech rozšířila story, že virus HIV vytvořila americká vláda v rámci svého tajného programu vývoje biologických zbraní. Virus unikl z laboratoře ve Fort Detrick. Opravdu se to stalo, tvrzení sovětských přeběhlíků potvrdil v roce 1992 šéf ruské rozvědky Jevgenij Primakov.
Nejdříve zprávu KGB vypustila v jednom indickém časopise. Periodika v bývalých britských koloniích měli pro tyto účely v oblibě – nikdo o nich nic nevěděl, byla snadno manipulovatelná, nicméně se anglický text takto dal „vyprat“. V další fázi pak napsal vědecky se tvářící práci na toto téma východoněmecko-sovětský biolog Jakob Segal s manželkou. Rozdávali ji na summitu Hnutí nezúčastněných zemí a nesla název AIDS: zlo vyrobené doma v USA, nepochází z Afriky.
Zprávy si v roce 1987 všiml zpravodaj agentury AP v Moskvě a té zase moderátor televize CBS Dan Rather, který o ní odprezentoval důvěřivý segment v hlavních zprávách.
Tato informace zapustila kořínky zejména mezi americkými černochy. V roce 2005 o tom, že vláda šíří AIDS, rapoval Kanye West. Patřila taky do repertoáru Jeremiaha Wrighta, chicagského pastora, na jehož bohoslužby chodila černošská elita včetně třeba Oprah Winfreyové – a taky nadějného mladého politika Baracka Obamy. Když to ve volební kampani v roce 2008 vyšlo najevo, Obama se od Wrighta distancoval a zkazku o AIDS výslovně jmenoval jako příklad toxických názorů, kterých si tehdy při kázáních nějak nevšiml. Byl to potenciálně nejnebezpečnější moment jeho kampaně, ale média mu pomohla ho překonat.
Sociologové pravidelně zjišťovali, že víra ve vládní původ AIDS, v to, že je to „nástroj genocidy černochů“, anebo taky třeba že AIDS neexistuje, je mezi černošstvem docela rozšířená. Jenže černošská nedůvěra vůči oficiálním zdrojům existovala už dávno a má své pochopitelné kořeny. Často je mezi nimi jmenován takzvaný experiment v Tuskegee. Probíhal v letech 1932–1972 a pod vedením vládních vědců při něm byl sledován vzorek 600 černochů, jimž nebylo řečeno, že skutečným důvodem experimentu je, že mají syfilidu v latentním stadiu. Experiment pokračoval i v letech, kdy byla syfilida běžně léčitelná, což jim bylo zatajována. Přes sto jich zemřelo. A vědci by je snad nechali zemřít všechny, kdyby se to v roce 1972 neprovalilo.
Dalo by se říct, že sovětská dezinformační operace zafungovala přesně tak, jak měla. Jenže ona by nefungovala, kdyby to podhoubí nedůvěry už neexistovalo. Žádnou matematickou metodou nelze stanovit, nakolik se na černošské ochotě věřit konspiraci o AIDS podílela jejich celková, historickou zkušeností vzniklá nedůvěra k tvrzením a úmyslům oficiality a nakolik jedna zpráva v televizi.
Nedůvěra k policii a justici je další známou, opakovaně měřenou součástí této nedůvěry. Má své historické kořeny, ale zároveň je účelově živena armádou demagogů. Při procesu s O. J. Simpsonem nebyla žádnou novinkou. Jen byla dobře k vidění, protože to byl první tak sledovaný proces v éře televizní saturace. A zároveň v éře, kdy už společnost byla integrovaná a novináře i většinovou veřejnost názory černochů zajímaly, což taky nebývalo normou.
Důležité je zdůraznit, že v tom názorovém rozštěpu nehrála roli žádná dezinformace. Nelze tvrdit, jak zní oblíbený refrén komunikačních expertů, že lidé „nemají dostatek informací“. Asi sotva lze dnes někomu mladšímu poradit, aby si na případ udělal vlastní názor teprve po důkladném studiu – soudní proces trval jedenáct měsíců. Ale hlavně – lidé už tehdy, když sledovali proces v reálném čase, zaujímali naprosto odlišné názory. Na základě jedné a téže zdrojové informace – televizního přenosu ze soudní síně.
Co s tím chcete dělat? Neexistuje žádný organizační způsob či státní program, jak „obrnit informační ekosystém“ nebo „kognitivní infrastrukturu společnosti“ – nebo s jakými výrazy ještě experti přijdou. Bez důvěry nejde nic.
00:01
