Strýce ubili, statek zapálili. V Evropě mizí sedláci po milionech, říká belgický novinář

Asi v polovině rozhovoru mi pohled sklouzl za Chrise De Stoopa – na polici za jeho zády stála ohořelá soška Panny Marie. „To je ona?“ zeptala jsem se překvapeně. Kývl a očouzenou sošku postavil přede mě. Kdo si přečte jeho Knihu Daniel (2025), tomu se soška vryje do paměti. Jeho čtyřiaosmdesátiletý strýc Daniel Maroy ji nejspíš svíral v rukou, když ho na rodinném statku, kde žil jako sedlák a poustevník, ubila k smrti pětice mladých mužů. Soška zázrakem přežila požár, který útočníci založili, aby zahladili stopy. Z Daniela nezbylo téměř nic. A přesto zůstalo všechno podstatné – díky synovci, který se rozhodl jeho příběh vyprávět.

Novinář a spisovatel Chris De Stoop, kterého jsme navštívili v jeho domku na předměstí Antverp, se pustil do velkolepého zápasu se zapomněním. Ve své tvorbě zachycuje nejen osud svého strýce, ale i dalších sedláků – mužů a žen, jejichž mnohdy násilný odchod ze světa se stává symbolem společnosti, která ztratila smysl pro to, co dává život: půdu, potravu, kontinuitu.

Ve svých knihách tematizujete obrovský tlak, jemuž čelí sedláci. Ale nejzásadnější sdělení zní, že ten tlak nevychází jen z bruselských regulací nebo globálních trhů, ale také z nitra společnosti, která ztratila pojem o tom, co znamená obdělávat půdu.

Mizí kulturní dědictví, které se týká nás všech. Ztrácíme spojení s našimi kořeny. V žilách nám koluje deset tisíc let zemědělství. Evropané bývají od sedláckého života vzdáleni jen dvě tři generace. Tohle bez následků nesmažete. Když jsem byl dítě, sedlák byl někdo. Změnilo se to v sedmdesátých letech. Flandry se během jediné generace vyšvihly a nastoupila mentalita zbohatlíků, kteří nemínili mít se „zaostalými“ sedláky nic společného. Když jsem chodil do školy, pět kluků ve třídě pocházelo ze sedláckých rodin, včetně mě. A pak tam byli synové lékařů, podnikatelů, zaměstnanců z přístavu. Dívali se na nás svrchu a po škole jsme se většinou servali. Od té doby se stáváme svědky zániku tohoto světa, v Evropě mizí sedláci po milionech.

Spatřujete v tom sociální tragédii.

Tihle lidé přišli nejen o práci; přišli o celý svět, styl života. Měli navázat na něco, co trvalo po staletí – a selhali. Podívejte se na mě. Moje matka je z deseti dětí, všichni byli zemědělci. Můj otec? Stejný příběh. A teď jsme svědky padesátiletého úpadku. Na venkově se vylidňují celé vesnice. To, čemu říkám skutečné zemědělství, je u konce.

Co je „skutečné zemědělství“?

Tradiční rodinné statky. Tihle zemědělci to měli vždycky těžké, tolikrát museli v minulosti projevit odolnost. Ale teď je to jiné. Připadají si jako poslední generace. Jsem přesvědčen, že za dvacet let už sedláci nebudou existovat – jen agropodniky. Za mým rodinným statkem vyrostl obrovský komplex skleníků na rajčata. Pracují tam hlavně Bulharky, Rumunky, Polky – trhají rajčata a mechanicky je celé dny balí do krabic. Se zemědělstvím to nemá nic společného. Je to tovární práce, jakou známe z Anglie 19. století. Vzpomenete si na ten pojem „vertikální spojení“, o kterém píšu v Knize Daniel?

Tvrdíte, že se dnes staráme převážně o horizontální spojení – sítě přátel a známých –, a přestali jsme být vnímaví vůči jiné dimenzi reality.

Můj strýc Daniel ještě něco věděl o vertikálním spojení – s půdou, statkem, předky, zvyky. Promlouval spíš k mrtvým než k živým. Tragédie jeho života byla, že neměl nástupce. Podstatou zemědělství je kontinuita – pokračovat v tom, co dělali vaši předci, a předat to dál. Dnes to hraničí s nemožností, ani já toho nejsem schopen. Říct, že jsem posledním článkem řetězce, není přesné, protože jsem ve skutečnosti tím člověkem, který ten řetěz utne. Což bolí.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.