„Vlastní máma mě nepoznala“. Zpověď Rafaely Treistmanové. Zázrakem přežila masakr Hamásu
SPECIÁL 30 ROZHOVORŮ
Když 7. října 2023 teroristické hordy Hamásu vtrhly do Izraele, jeden z nejhorších masakrů se odehrál na hudebním festivalu Nova. Zemřelo 364 lidí a dalších 40 bylo odvlečeno jako rukojmí do Gazy. Jedna z přeživších je dvacetiletá Rafaela Treistmanová.
Když jste se rozhodli na festival vyrazit, měli jste nějaké indicie, že by to mohlo být nebezpečné?
Nebylo to nebezpečné. Na tom místě není nic nebezpečného, byly tam i jiné festivaly.
Můžete popsat události 7. října?
Dorazili jsme 6. října večer autobusem do Beer Ševy spolu s mým přítelem Rananim Glazerem a kamarádem Rafaelem Zimmermanem. Odtamtud nás svezl autem kamarád. Byli jsme nadšení, že můžeme tančit, potkávat se s novými lidmi, povídat si. Nejhezčí noc mého života. Většinu času jsme byli pod hlavním pódiem. Pokud jste viděli videa z místa festivalu, tak tam, kde byl velký Buddha. Když začalo svítat, tak to lidi nabilo, byli nadšení, protože bylo lépe vidět po okolí i lidi, se kterými tančíte. A potom najednou hudba ztichla. Všichni nejdřív volali: Co se děje? Hrajte dál! Mysleli jsme si, že je to technický problém. Ale potom jsme uslyšeli spoustu výbuchů, podívali jsme se nad sebe a z Gazy letěla hromada raket.
Vyděsilo vás to?
Když žijete v Izraeli, jste na takové situace zvyklí. Ale většinou jde o tři čtyři rakety. Ale tady teď nad námi byly stovky raket. Takže jsme si řekli, že musíme zmizet. Najít úkryt. Vzali jsme si věci ze stanu, našli našeho kamarádu Rafu a vydali jsme se k silnici 232. Ta spojuje jih Izraele se zbytkem země. Nyní jí říkají Silnice smrti. Šli jsme pěšky. Povídali jsme si a potom jsme běželi směrem k městu Rheim. Zastavili jsme se u krytu u silnice, byl to blok cementu velký jako autobusová zastávka, určený pro ty, kdo se potřebují ukrýt na pár minut, když cestují. Neměl ani dveře. Vlezli jsme dovnitř a povídali jsme si. Trošku jsme se nudili. Museli jsme jen přečkat ty rakety. Pak ale začali přicházet další lidé z festivalu a brzy nás v tom krytu bylo 40. Bylo to strašně klaustrofobické. Ale říkali jsme si, že musíme zůstat v klidu, za chvíli přece půjdeme zas ven. V tom jsme se mýlili. Najednou se všude okolo začala ozývat střelba. Myslela jsem, že je to teroristický útok, protože k nim občas dochází. Potom jsme slyšeli policistku před krytem, jak křičí do vysílačky, že ji střelil terorista z Hamásu a že potřebuje posily. A potom ji zabili. Slyšeli jsme, jak řvou, oslavují a jak do ní dál střílí. Začali pak střílet na další lidi i na náš kryt. Nevím, kam přesně mířili, byla jsem vevnitř.
A co se odehrávalo uvnitř krytu?
Snažili jsme se být zticha, doufali jsme, že si neuvědomí, že tam jsme. Myslím ale, že to věděli. Hodili dovnitř plynový granát. Asi minutu se nedalo dýchat. Vůbec nemůžete dýchat, nejde to. Pak začali dovnitř házet hodně granátů. Plynové granáty, normální granáty. Pak sami vlezli dovnitř a začali střílet, zase vylezli a házeli další věci dovnitř, Molotovovy koktejly a já nevím co ještě. Pak začali vynášet lidi, těla i některé ještě živé, a začali je venku pálit. Kouř se začal dostávat dovnitř. Byla tam kvůli kouři a plynu naprostá tma.
