Fascinace písmem: Kdy psaním hloupneme? Kdy hloupnutí odoláváme?

„Kdo se vypisuje na sociálních sítí, páchá hřích,“ pravil Nassim N. Taleb, shodou okolností v jednom tweetu. Slovem hřích poukazuje k původu písma. To je od svých počátků spjaté s náboženstvím, s posvátnou oblastí. Je možné, že jsme ani v kapitalistické společnosti tuto posvátnost zcela nevytěsnili. Jak praví Jules Renard: „Psaní je jediná profese, kde vás nikdo nepovažuje za směšného, když nevyděláváte peníze.“

Proč by mělo být vypisování na Twitteru hříšné? Své k tomu může říct i rumunsko-francouzský filozof a aforistik Emile Cioran. Sice zemřel před vznikem sociálních sítí, ale již ve své době psal o (ne)ctnosti nadmíry, s níž je moderna spjatá. Jak se neuměřenost projevuje? Dobře vysvítá právě na psaní. Od moderny je každý člověk nejen čtenář, potenciálně i autor.

Audio a videoverzi podcastu si můžete pustit zde

Současnost to stvrdila: každý vytváří svůj „obsah“. Často písmenky, kterými toužíme našim názorům propůjčit podstatnost. Lidé prý v moderně podlehli iluzi, že na jejich individualitě a názorech je něco pozoruhodného a neváhají je pečetit ve slovech. To je omyl. Názor je dobrý leda jako východisko k myšlení. Zůstáváme-li u názoru, vypisujeme si klamavou podstatnost, záhy se měníme ve škleb sebe sama. O tom, že je na tom něco nezdravého, že nejsme pro individualitu stvoření, svědčí podle Ciorana únava, která prostupuje celý západní svět. „Moderna stojí na ctnosti nadmíry – odtud naše únava.“ Tak takhle se prý psát nemá.

Psaní má i jinou rovinu. Kdo se chce k ní dostat, nezbývá mu než experimentovat. Krutě. Není důvod, proč by jeden měl psát, co si myslí. Dobré je podepsat se pod něco, co si člověk nemyslí, a pak sledovat, co se s ním děje. Jak naivní vkládat do knih vlastní názory. Zajímavější je rozvíjet cizorodá hlediska a čekat, co se stane. Dobří autoři také nepíší proto, aby druhým něco sdělovali, ale aby na napsaném sledovali, jak se dostali do pasti vlastního myšlení, jak je vše, co říkají částečné, jak volá – v nejlepším případě – po „ano, ale…“. Takhle se psát má, ale je to umění. Skoro kaskadérské.

Neradno zapomínat na to, že psaní není jen umění, ale i řemeslo. V závěru nového dílu, který uzavírá sérií věnovanou třem dovednostem stěžejním pro humanitní disciplíny, nabízí autorka podcastu Tereza Matějčková několik poznatků z knih o dobrém psaní. Vychází z příruček od Stevena Kinga, Vladimíra Justa a Stevena Pinkera. Posluchač se dozví od Pinkera veskrze cioranovské vhledy: V psaní nekomentujeme sebe sama! Just podává seznam slov, která jsme opakováním ubili – a přesto tyhle nebožtíky dál užíváme, a Steven King zdůrazňuje, že psaní je přepisování.