Erich Prinz von Lobkowicz: Vzdělané měšťanstvo vymizelo, volit Zelené může jen ten, kdo zešílel

Šlechtic usídlený v krásném renesančním zámku mezi Mnichovem a Alpami, muž v kožených kalhotách s padacím mostem, který Příbram vyslovuje Pšíbram – a přesto také, jak zdůrazňuje, syn „českého nacionalisty“. Rozhovor s princem Erichem Lobkowiczem byl dvojsečný. Mluvili jsme jak o politice, která ve střední Evropě právě vede k viditelnému úpadku ekonomiky, tak o historii Lobkowiczů a šlechty vůbec jak v Čechách, tak ve střední Evropě. I čtenář, který se před šlechticem neplazí v prachu, může být zvědavý, jak příslušník bývalé elity vidí příslušníky elity nastupující.

Pane Lobkowiczi, provozujete zámek, zemědělské podniky, restaurace, pivovar, golfový klub. Jste typická rodinná firma, o jakých se vždycky říkalo, že jsou páteří německé ekonomiky. Jsou jí pořád?

Ale jistě. Kdo chce pochopit německou ekonomiku, měl by asi vědět, že Německo je hospodářsky organizované jinak než velká většina ostatních zemí Evropy. Máme tu jen asi 30 skutečně velkých koncernů. A k nim jen asi sto firem s celkovým obratem nad jednu miliardu eur. Pak je tu kolem 2500 firem, které tvoří takzvaný Mittelstand (menší a středně velké firmy – pozn. red.). Velkou většinu z nich tvoří firmy rodinné. A do hry vstupuje speciální finanční systém, který mimo Německo moc nenajdete a který je těmto rodinným firmám uzpůsobený: spořitelny a družstevní banky zvané raiffeisenky či volksbanky. Dohromady jsou spořitelny a družstevní banky velké zhruba jako celý sektor obchodního bankovnictví. Jejich úkolem je ve svém regionu, ve svém koutě Německa, finančně doprovázet místní firmy. Ve Španělsku, ve Francii, v Anglii, v Holandsku to mají úplně jinak, tam ekonomice dominují obří banky. U nás má naopak typická spořitelna kapitál řekněme tří miliard eur, což jsou na poměry bankovního světa malé peníze. Ale pro potřeby místní ekonomiky je to tak akorát. Ta souhra mezi finančním systémem a rodinnými firmami byla a je jedním z klíčových faktorů pro hospodářskou sílu Německa.

Proč by to měla být vaše konkurenční výhoda?

Taková spořitelna nemusí držet příliš cizího kapitálu. Její zaměstnanci důvěrně znají své zákazníky. Naopak když máte skvělý podnikatelský nápad ve Francii, stane se vám, že nenajdete nikoho, kdo by vám půjčil. V Anglii totéž, byť se to v poslední době s nástupem startupové scény trochu zlepšilo. Ale v Anglii lidé stejně zakládají start-upy s úmyslem rychle je prodat a chodit střílet bažanty, aby byli počítáni k vyšší třídě. To byste v Německu nenašel. Tady zakladatel firmy touží po tom, aby ji po něm jednou převzaly jeho děti. Bydlí na venkově, angažuje se u hasičů, v různých spolcích, je hrdý na to, že v kraji vytvořil x pracovních míst. A to je, myslím, skutečně velká komparativní výhoda Německa. Typicky i velmi bohatý podnikatel má dodnes v podstatě stejný životní styl jako jeho zaměstnanci. Nanejvýš má trochu větší motorku, ale auto bude mít stejné. Chodí ve stejné kožené bundě jako tady sedláci z hor. V neděli spolu všichni kráčejí ke mši.

Je Bavorsko pořád ještě nejzdravější součást německé ekonomiky?

Jistě víte, že v roce 1945 bylo Bavorsko zemědělský, velmi chudý stát. Průmysl tu skoro neexistoval. Dnes jsme na hlavu hospodářsky nejsilnější spolková země, v absolutních číslech třetí po Severním Porýní-Vestfálsku a Bádensku-Württembersku.

Co mně nikdy nešlo do hlavy: Německo je hospodářská lokomotiva Evropy, zásadní například i pro nás. Vyrábíte nejlepší auta na světě. Stojíte a padáte s průmyslem. Současně se ale politické a společenské špičky v jakémsi klimatickém záchvatu rozhodly podkopat si vlastní základy.

Přesně tak. Ale zkusím to vysvětlit na případu Bavorska, a to ani ne na průmyslu, ale z mého oboru. Vládní strana CSU kdysi velice dbala na zemědělce a venkovské podniky, svou politiku dělala pro ně. Dnes máme v Bavorsku 200 tisíc zemědělských usedlostí a statků. Pokud v průměru na každém žijí tři dospělí, dělá to pouhých 600 tisíc hlasů. Ale CSU volí v 11milionovém Bavorsku skoro polovina, nějaké čtyři miliony voličů. Kde žijí? CSU se domnívá, že žijí na bohatých předměstích měst. A to je prostředí, ve kterém si lidé například myslí, že elektřina vzniká v zásuvce. A buď volili Zelené, nebo s nimi aspoň koketovali. Nikdy jsem to nepochopil. Podle mě volit Zelené může jen někdo, kdo úplně zešílel. Lidé, o kterých mluvím, teď svoje názory začínají přehodnocovat. Najednou jim totiž v peněžence chybějí peníze. Dokud to nepocítíte na vlastní kůži, je pro vás politika hlavně romantika. Ale krávu můžete dojit jenom do určité chvíle, což teď pomalu začíná být zjevné. Proto jsem víceméně optimista, že zelenou politiku bude možné korigovat. Ne všechno, třeba přístup k jaderným elektrárnám tak rychle korigovat nepůjde. Zeptám se teď já vás: Jaký smysl mělo vypnout reaktory v Německu a brát proud z českých nebo francouzských reaktorů, které jsou stejně rozmístěné poblíž Rýna a které jsou všechny zastaralejší než vypnuté reaktory u nás? To je jen ideologie. Jsem velký fanoušek Bjørna Lomborga, už od roku 2000, kdy jsem četl Skeptického ekologa. Ale zeptejte se v Praze na Lomborga nějakého vašeho typického vědce. Všichni ho nenávidí, protože z klimatické změny si už dávno udělali výnosný obchod. Řada vědců dnes dobře žije z toho, že normálním lidem nahánějí hrůzu.

Jak příslušník bývalých elit vidí nové elity?

Nemám jednoznačnou odpověď. Ve svém oboru znám hodně kolegů, určitě 100, 150, a vesměs jsou to seriózní lidé. Velmi pracovití, zodpovědní a hodnotově konzervativní. Co mi přijde pozoruhodné a nepříliš optimistické: dřív existovalo vysoce vzdělané, kultivované měšťanstvo. Byl to fenomén, ostatně silně zastoupený i v Praze. Zdá se mi, že vzdělané měšťanstvo skoro všude nějak vymizelo. Když dnes nastupujete do letadla a vidíte skupinu evidentně dobře situovaných mladých mužů s třídenním vousem, laptopem a v teplákové soupravě, možná si řeknete, že jsme v Evropě něco poztráceli.

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat ZDE.