Nejde pouze o sexuální boom, ale o duši devadesátek. „Byla to zlatá doba erotiky a porna“

Sudety, devadesátky, prostitutky na německých výpadovkách a obsluha nahoře bez. To jsou divoké devadesátky podle fotografa Jaroslava Kučery. Ten se ve své knize Sex po převratu navrací do bouřlivé doby, kdy se společnost vyrovnávala s nově nabytou svobodou a otevírala dříve uzavíraná a tabuizovaná témata. Kniha popisuje příběhy ze šedé zóny společně s fotografiemi, které zprostředkovávají intimní pohled na lidské tělo i duši. „V knize nejde pouze o sexuální boom v 90. letech, ale o samotnou duši devadesátek,“ říká Jaroslav Kučera v rozhovoru pro deník Echo24.

Prostitutky na hranicích, pasáci, Romové v Sudetech, fenomén obsluhy nahoře bez. Co vás vedlo k vydání knihy Sex po převratu?

Protože jsem po Sametové revoluci měl možnost fotit pro tehdy nový časopis Reflex, tak jsem se dostal k několika reportážím o životě v bývalých Sudetech, kde 40 let vlády komunistů po vyhnání tří milionů Němců zanechalo značné devastační stopy. A tak jsem tam začal i ve volném čase jezdit a samozřejmě narazil i na nebývalý rozmach prostituce. Ale sexuální boom devadesátek nastal hlavně v Praze, kde se zrodila i politická strana Nezávislé erotické iniciativy (NEI) a začaly vycházet erotické noviny této strany NEI Report. Nakonec vydavatelé sex a porno časopisů uspořádali i tiskovou konferenci, kam přišli novináři snad z celého Československa. Sex byl náhle veřejným tématem a stal se z něho velký byznys. Nastala zlatá doba erotiky a porna... Možnost podnikat byla pro lidi jako balzám. Šlo o to, vydělat peníze. Někdo si založil firmu, něco zprivatizoval a jiný si otevřel erotický salón, nebo jak se tomu říkalo, bordel. Před časem jsem si uvědomil, že knihu o sedmdesátých a osmdesátých letech Klid před bouří jsem před třemi lety vydal, a vlastně v devadesátých letech téměř všechno to sexuální uvolnění jsem fotil, proto padlo rozhodnutí vydat Sex po převratu, dokud je čas.

Vaše fotografie jsou intimní, odvážné a leckdy i kontroverzní. Jak složité je dostat lehké dívky, pasáky, nebo polonahé servírky před objektiv?

Nikdy jsem netajil, že jsem fotograf a taky málokdy fotím „na tajňačku“. Každý tedy věděl, do čeho jde, pokud ho přesvědčím o mých záměrech. V devadesátkách byly levné hotely, tak jsem mohl na cestách trávit víc času a poznat situaci. Třeba v Karlových Varech v roce 1990 jsem bydlel týden v hotelu Pupp za pár korun na noc a za tu dobu se seznámil s různými týpky z podsvětí, dohodnul jsem třeba rozhovory s prostitutkou, krásnou „masérkou“ a smutnou striptérkou. Pak jsem zavolal do Reflexu, přijel redaktor a články byly na světě. Protože mě zajímají příběhy a životy lidí, tak s nimi musím mluvit a pokud možno si vytvořit i třeba krátkodobý vztah. Většina lidí, stejně i já, si o svém životě ráda poklábosí a pak je k „povolení“ fotografovat blízko. A to platí i o lehkých holkách, jejich pasácích i majitelích nevěstinců. A samozřejmě o obyčejných lidech taky. Nikdy by člověk neměl takové lidi podrazit. A je velký rozdíl mezi prostitucí a obsluhou nahoře bez. Prostitutky jsou poněkud jiná kategorie, někdo řekne odsouzeníhodná, ale hostesky, které si po večerech polonahé vydělávaly v hospodách, byly většinou slušné dívky. Jen minimum z nich mohly být třeba i bývalé prostitutky, což se mohlo stát. To však vím jen od kluků z agentury, která je zaměstnávala.

Jaké jste měl reakce od fotografovaných žen?

Většinou pozitivní. Mnohé z nich nakonec byly rády, že souhlasily s fotografováním. I s případným uveřejněním fotek. Často jsem jim fotografie přivezl, když jsem se vrátil „na místo činu“.

Jezdil jste na tehdy poměrně nebezpečná místa. Údajně jste u sebe měl i zbraň...

To byla naprostá výjimka jen v Dubí na E 55, kdy jsem si sebou vzal zbraň, kterou jsem občas míval v autě. Stejně to bylo jen pro nějaký falešný pocit bezpečí. Vždyť jsem z ní, od doby zkoušek, nikdy nevystřelil. A že bych se pořád bál? To opravdu ne. Věděl jsem o případech údajně zmizelého fotografa z bývalé Jugoslávie, o kterém mi říkali místní policajti, nebo pohřbených, asi „neposlušných“ prostitutkách kdesi na Chebsku i jinde. Párkrát jsem měl ono mražení v zádech, ale jinak se s každým dalo mluvit v pohodě. Vím, že fotografové se často nechali vozit v policejním autě a fotili „šlapky“ z okýnka jako paparazzi, což sice byla jistota, ale za jakou cenu? Co věděli o jejich životě?

Tehdy jste se potkával se zajímavými postavami. Udržujete s někým z nich kontakt dodnes?

To fakt nešlo. Jednak málokterá si své „zaměstnání“ udržela dlouho. Třeba otěhotněla, nebo se vdala, nebo ji pasáci odvezli do nějakého jiného nevěstince, třeba v Německu a tam se doslova ztratila. Některé byly vlastně otrokyně pasáckých gangů. Jejich svět funguje jinak…Ale něco jiného byly slečny, které na konci tisíciletí pracovaly v hospodách jako hostesky „nahoře bez“. S jednou kamarádkou jsme se nedávno sešli v hospodě U Pivrnce. Zuzana přijela ze Slovenska.

To mi nahráváte. Kromě života v Sudetech jste se dostal i k fenoménu polonahých servírek...

Tuto novinku přivedla do českých hospod agentura bratrů Romana a Radka Prišťových z agentury RomArt. A že to byla díra na trhu, ukázaly krachující hospody, náhle narvané k prasknutí a všichni byli spokojení. Majitelé, hostesky a hlavně štamgasti, kteří si mohli, pokud byl zájem, užít i striptýz po 23. hodině, který si striptérka pořádně užila taky. Byl to opravdu poněkud nemravný fenomén, ve světě nebývalý. Vždyť se stávalo, že na čumendě byli i malí kluci, kteří chodili v šest večer tátovi pro pivo.

Co to bylo za dívky?

Byly to většinou hezké a slušné slečny, které si chtěly vydělat. Samozřejmě byly i výjimky, kdy se s nimi osud nemazlil. Jedna chtěla skončit s drogami, ale nakonec se jí to nepovedlo. Další přišla z nevěstince, a nakonec zase skončila tam, kde si vydělala daleko víc. Postupně i obsluha nahoře bez přestala bavit, erotiky a porna přibývalo, pomalu zkrachovaly i noviny NEI Report a i některé hospody zanikaly. Nedávno jsem ty „svoje“ hledal a našel jedinou restauraci „Na Šimandě“, která funguje i jako penzion.

Můžete přiblížit pozadí příběhu, jak jste se k tomu dostal?

V roce 1998 jsem byl pozván na setkání s porotou Czech Press Photo do hospody U Pivrnce v Maiselově ulici v Praze. Když jsem sešel dolů po schodech, objevila se naproti mně servírka nahá od pasu nahoru a ptala se co si dám. Napadla mě taková trochu blbost a řekl jsem: "šáhnout si"... a ona se zamračila, že prý co si dám k pití. Myslel jsem, že ji na mně poslali kamarádi fotografové sedící s porotci naproti u dlouhého stolu, ale ta rajcovní servírka řekla, že v hospodě je jako obsluha "nahoře bez". Zeptal jsem se, jak se k tomu dostala, kdo ji najal, a ona na to, že ti pánové támhle zrovna večeří. Tak jsem poznal Radka a Romana Príšťovi z agentury RomArt a další tři roky s nimi jezdil po hospodách a fotil jejich hostesky. Oni i holky vydělávaly peníze. Dřív, v první polovině devadesátek se děly mnohem horší věci, tak proč díru na trhu nezaplnit? Po deseti letech od Sametu se jednalo relativně o slušné povolání…

Ještě bych se vrátil k pozoruhodné politické straně Nezávislá erotická iniciativa...

Tehdy jsem fotil pro Reflex jejich první sjezd v Edenu. Fotografoval jsem tam delegáty, atmosféru příchodu delegátů, které na schodech k sálu vítala obnažená hosteska. Na sjezdu této poněkud recesistické strany delegáti, z 87% chlapi, zvolili předsednictvo v čele s JUDr. Richardem Knotem. Ale hlavní osobností sjezdu byl známý sexuolog Radim Uzel, který se nakonec, jako jediný, dostal aspoň do pražského zastupitelstva, i když ambicí strany bylo mít lidi v parlamentu.

Je vidět, že jste devadesátá léta prožil opravdu naplno. Jak na tohle všechno pohlížela vaše žena?

Měl jsem v životě velké štěstí na lidi. A co je podstatné, na moji ženu zvlášť. Markéta mě vždy podporovala, věděla o mém životě všechno, i o mých divokých sedmdesátkách a osmdesátkách. Mimochodem, já jsem se živil fotografováním architektury, výtvarného umění, apod. Ta novinařina na volné noze byla vlastně jen koníček. Takže doma jsme žádný problém s mým nárazovým cestováním do Sudet nikdy neměli. Díky Markétě a naší dceři Marianě, která se narodila právě na začátku devadesátek, knihu vydávám. A taky aby si pamětníci připomněli, jaká svobodná divočina na nás zaútočila.