Boj o pojetí člověka. Nový papež na rozcestí

Předvídat, čím se bude vyznačovat papež Lev XIV., který byl zvolen v den 80. výročí ukončení evropských bojů druhé světové války, je zatím obtížné, asi i předčasné. Snad lze ale říci, že půjde o papeže hájícího mír a pokoj v církvi i ve světě, jak ostatně naznačil už ve své první řeči – a možná to naznačuje právě i den, kdy byl zvolen. Dost možná se bude snažit, aby církev včas reagovala na novou vlnu průmyslové revoluce spojenou s umělou inteligencí a dalšími novými technologiemi, jak naznačil, když vysvětloval, proč podle papeže Lva XIII. přijal toto jméno.

Domnívám se, že hlavní výzvou pro současnou církev jsou otázky spojené s pojetím člověka. Základem křesťanské teologické antropologie je, že člověk je stvořený k Božímu obrazu. To zdůrazňoval sv. Augustin, jeden ze zakladatelů křesťanské filozofie a teologie. K tomuto pojetí také odkazuje název jedné z nejčastěji vydávaných duchovních knih – Následování Krista (De imitatione Christi – tedy možná přesněji Napodobování Krista). Její autor, Tomáš Kempenský, byl členem řádu augustiniánů stejně jako papež Lev XIV. (vlastním jménem Robert Francis Prevost), jenž již při prvním projevu sv. Augustina zmínil: Každý člověk, a ještě víc každý křesťan, se má snažit napodobovat a následovat Ježíše Krista.

Pozdější teologická reflexe formuluje ve svém pojetí člověka tři polarity: člověk je tělo a duše; člověk je stvořen jako dobrý a upadl do hříchu; člověk je muž a žena. A 20. a 21. století nám ukázalo, jak mohou být tyto pravdy o člověku systematicky popírány. Marxismus a komunismus nechtěly vidět, že člověk je zasažen dědičným hříchem, a mylně se domnívaly, že zestátnění výrobních prostředků povede k ráji na zemi. Všichni víme, jak to skončilo. Nacismus spojený s rasismem ve svém dělení lidí na „vyšší“ a „nižší“ zas v podstatě umenšoval či popíral lidství, plnou lidskou hodnotu a důstojnost některých osob, jako by tvrdil, že někteří nemají duši, a tedy nejsou tak úplně lidmi. A v dnešní době pak žijeme v situaci, kdy mnozí popírají onu třetí polaritu v člověku, totiž že je muž a žena. Odsouzení krajních podob konceptu či ideologie genderu formulovali papežové již od 90. let minulého století. Také papež František, veliký zastánce chudých a trpících, mluvil v souvislosti s radikálními genderovými pohledy o „ideologické kolonizaci Afriky“. Podobně je to i s ideologií „homosexualismu“, tedy snahou dělat z něčeho tak hluboce vnitřního, jako jsou citové a tělesné sympatie a přitažlivost, jakési beranidlo, kterým se někteří snaží prorazit změny ve světe i v církvi. Také na tyto záležitosti bude nucen nový papež reagovat.

Dalším jeho úkolem bude pokračovat v kontinuitě učení i praxe církve, jak to má za úkol každý pastýř církve, tedy aktualizovat a nově číst Boží slovo ve světle tradice a hlásat ho dnes, tady a teď. Právě stejný obsah Písma svatého a apoštolské tradice má v církvi zásadní význam, stejně jako kontinuita výkladu těchto základních východisek náboženského poznání. Změny v církvi obvykle nebývají revoluční, ale spíš postupné. Myslím, že toto je úkolem nového papeže: hlásat celou pravdu o Bohu a člověku s velikou láskou ke všem lidem, zvlášť chudým, trpícím a zranitelným. Robert Prevost svým dosavadním životem a církevní praxí ukázal, že schopnosti, vzdělání i znalosti a lásku pro řízení katolické církve v současném světě má. Věřím a doufám, že se mu také podaří uklidnit situaci v církvi, v níž probíhá někdy i dost emotivní diskuse mezi zastánci kontinuity a příznivci diskontinuity.

Když se ohlédneme za vývojem papežství po druhé světové válce, můžeme vidět určité opakování – nejprve přichází papež změny, po něm papež dokončení uklidnění situace v církvi. Sv. Jan XXIII. zahájil druhý vatikánský koncil, sv. Pavel VI. ho dokončil a snažil se jednotlivé proudy v církvi usmířit. Sv. Jan Pavel II., papež přechodu, změnil spíš církevní praxi než nauku, tyto změny se pak snažil realizovat a situaci uklidnit papež Benedikt XVI.

Po jeho nečekané rezignaci v únoru 2013 byl zvolen Jorge Mario Bergoglio, který přijal jméno sv. Františka z Assisi. Od počátku jeho pontifikátu probíhaly (na církevní prostředí) revoluční změny. Některá mediální prohlášení, například „Kdo jsem, abych soudil homosexuály“, a především jejich rozšiřující interpretace liberálními médii, budila velká očekávání. Když pak byla ohlášena synoda (označení pro různá shromáždění představitelů křesťanských církví – pozn. red.) o rodině, tato očekávání ještě zesílila. Jednání o aktuálních otázkách rodin a jejich pastorace byla náročná a dlouhá. Rozdílné bylo mj. vnímání toho, zda podávat svaté přijímání lidem, kteří se bohužel rozvedli a žijí v nějaké formě svazku s někým dalším. Progresivní strana, kam se později zařadil i papež František, říkala, že těmto lidem v náročné situaci je třeba pomáhat a třeba jim i dávat svaté přijímání a další svátosti. Konzervativní oponenti říkali, že v určitých případech jde v podstatě o souhlas církve s cizoložstvím. Tento spor pak ještě eskaloval po vydání dokumentu z této synody o rodině, Amoris laetitia (Radost z lásky). V tomto textu je řada krásných pasáží, například komentář k tzv. Velepísni lásky, textu, který se často čte při svatbách. Spory však vyvolala osmá část o manželství v mimořádných situacích – autor textu zdůrazňuje, že je třeba velmi individuální posuzování. Na jedné straně papež František říká, že tradiční nauka zůstává zachována, v jedné poznámce pod čarou se ale pak píše, že ti, kdo žijí po rozvodu v dalším (z hlediska církve neplatném) manželství, mají obdržet všestrannou pomoc, třeba i skrze svátosti. Není divu, že takováto formulace ve stylu „chytré horákyně“ vzbudila nejasnosti a spory.

Několik tzv. konzervativních kardinálů se nejprve soukromě papeže Františka dotázalo, jak tedy toto problematické vyjádření chápat. Nejvýznamnějším z nich byl kardinál Gerhard Ludwig Müller, excelentní teolog, později biskup v Řezně, blízký spolupracovník Benedikta XVI. a v letech 2012–2017 prefekt Kongregace pro nauku víry (dnes Dikastrium). Když na tyto otázky papež František delší dobu neodpovídal, položili tyto otázky veřejně, což vyvolalo další všeobecné rozladění. Zřejmě v důsledku toho nebyl kardinálu Müllerovi prodloužen pětiletý mandát a byl již v sedmdesáti letech propuštěn na odpočinek. To, stejně jako propuštění některých dalších kardinálů a duchovních, kteří nesdíleli pohledy papeže Františka a vystoupili proti nim, vzbudilo mezi částí duchovenstva a věřících mnohé pochybnosti.

Naopak v Německu očekávání změn, které papež František tu a tam naznačil, eskalovala – i díky vydatné podpoře progresivních médií. Aktivizovalo se hnutí Synodální cesta (Synodaler Weg), které postupně přitvrzovalo své revoluční požadavky (například svěcení žen, účast laiků na výběru biskupů, veřejné žehnání homosexuálním párům, revize církevní sexuální morálky atd.). Zdá se mi, že svolání nejprve kontinentálních synod a poté celosvětové synody o synodalitě bylo snahou vybrat tuto prudkou zatáčku, kterou se tato část německé církve chtěla vydat.

Synodalita, pojem odkazující ke společné cestě všech věřících ve vzájemném naslouchání, je jistě dobrá myšlenka, která však může fungovat jen v prostředí víry cítění s církví a v úctě a respektu k celému pokladu víry a Božímu zjevení, tedy Bibli a tradici a aktérů synodality k sobě navzájem. Pokud však získají příliš velké slovo revoluční skupiny, je to spíš ke škodě. Poté, co proběhla diecézní, národní a kontinentální přípravná setkání, konala se ve dvou letech v Římě zmíněná synoda o synodalitě. Závěry, které z ní vzešly, se zdají formulované jakousi „vatikánštinou“, tedy řečí plnou náznaků, obrazných formulaci a snahy nikoho příliš nekonsternovat. Ve výstupním dokumentu, který byl loni na podzim zveřejněn, se mluví o vzájemném naslouchání a synodalitě, větším vlivu laiků i žen v církvi, ale také o autoritě biskupů a papeže, navrhují se úpravy církevního práva atd.

Dosud bylo v církvi dobrým zvykem, že církevní představení se nekritizují, případně se jen něco tu a tam naznačí, právě onou zvláštní vatikánštinou. Platilo to aspoň do vydání dokumentu Fiducia suplicans (Žádání s důvěrou). Tento spis z prosince 2023 o možnosti žehnat osobám v nestandardních situacích (volné soužití, stejnopohlavní páry) vzbudil takovou nelibost mezi řadou biskupů, kněží, věřících i laiků, především v africké církvi, že se mnozí rozhodli přímo vyjádřit svůj nesouhlas.

Z pohledu spíš konzervativního člověka bych k těmto věcem uvedl, že papež František hlásal velmi ostré a syrové evangelium v postoji k chudým, trpícím a jinak vyloučeným. Ve své veliké lásce a pastorační otevřenosti šel někdy dost daleko, čehož se ráda chápala progresivní média a jeho jinak mírné formulace velmi selektivně vybírala a zesilovala. Františkovy snahy pomoci lidem v neregulérních situacích jsou lidsky, křesťansky i kněžsky pochopitelné. Kdybych něco z toho udělal já jako venkovský farář, asi se nic zásadního nestane. Příčinou mnohých nepochopení a eskalací diskusí a sporů mezi zastánci kontinuity a příznivci změn bylo ale právě to, že tyto věci vycházely v oficiálních papežských dokumentech.

Zdá se mi, že zvolení kardinála Roberta Prevosta je právě vyjádřením snahy tyto konflikty utlumit, církev od sporů o moc a podléhání dobovým vlivům víc směřovat k duchovní hloubce. Ať se mu na přímluvu Matky Boží, sv. Augustina a všech svatých daří.

Autor je farářem římskokatolické farnosti Sázava - Černé Budy.

Text "Boj o pojetí člověka" vychází v aktuálním vydání Týdeníku Echo.