Nejdražší v historii. Proč se Česku nedaří vyhrabat z bytové krize

Podle nejnovějších dat České národní banky jsou nemovitosti aktuálně nejdražší v historii – a to jak se započtením inflace, tak i vzhledem k příjmům českých domácností. Tempo výstavby nových bytů zdaleka nestačí uspokojit obrovskou poptávku, a kupující proto přistupují i na rekordně vysoké ceny. Jak z toho začarovaného kruhu ven? O tom debatují publicistky Julie Hrstková a Táňa Zabloudilová, developer Tomáš Vavřík, ekonom Jaromír Šindel a Mikoláš Opletal z Platformy pro sociální bydlení.

Začnu citací z rozhovoru s poslancem ANO Karlem Havlíčkem, který nedávno poskytl Hospodářským novinám. Na otázku týkající se bytové krize odpověděl: „Problém je dán nepoměrem nabídky a poptávky a na to se musíme zaměřit. Na vině je pomalá výstavba – prostě je to u nás pomalejší než kdekoli jinde. Musíme rozhýbat trh, aby se stavělo, to je zásadní věc. A k tomu je třeba využít všechny dostupné nástroje, jedním z nich je stavební zákon a jeho nešťastná digitalizace. A když říkám nešťastná, tak jsem ještě hodně slušný.“ Havlíček tvrdí, že existuje přímá souvislost mezi zpackanou digitalizací Ivana Bartoše a současnými problémy na trhu s bydlením. Souhlasíte s ním, nebo je to složitější?

Hrstková: Myslím, že je to trochu složitější. K té zpackané digitalizaci je třeba přidat i zpackaný stavební zákon. Další problém je, že trh není elastický a trochu chybně si vykládáme pojem bytová krize. Jde o stav, kdy ceny bydlení způsobují lidem závažné problémy v jejich životě. Nízkopříjmové skupiny ji pociťují naprosto běžně. My ale termín „bytová krize“ často začínáme používat až ve chvíli, kdy ji začne vnímat střední třída – tedy když se jí situace opravdu dotýká. Například tak, že si nemůže pořídit vlastní bydlení, protože na něj prostě nemá, nebo že musí platit extrémně vysoký nájem, který dosahuje 35 až 40 procent jejích příjmů. Současná bytová krize je navíc celoevropský, dá se říct i globální problém. Já ho novinářsky sleduji už od začátku desátých let, kdy bylo možné jezdit do velkých evropských metropolí a pozorovat tam přesně ty jevy, které dnes vidíme v Česku – nejen v Praze.

Opletal: Nejde totiž jen o to, kolik bytů je a jak rychle se staví, ale také o to, jaké byty vlastně vznikají. Bytovou krizi z mého pohledu představuje skutečnost, že zhruba jeden a půl milionu lidí má v tuto chvíli nějaké problémy s bydlením – nejčastěji jde o nadměrné náklady. Zároveň je tu ale asi 160 tisíc lidí, kteří vůbec nemají stabilní bydlení: žijí na ubytovnách, v azylových domech nebo přímo na ulici. A myslím si, že pro nikoho z těchto 160 tisíc lidí se dnes téměř žádné byty nestaví. Není to tedy jen o tom, že když bytů celkově přibude, automaticky se tím vyřeší i bytová potřeba těchto nejohroženějších skupin.

Vavřík: Trochu bych nesouhlasil s tím, že záleží na tom, co se staví. Protože cokoli se postaví, umožní lidem přestěhovat se z jejich stávajícího bydlení, tím se uvolní byty pro další. Není to sice ideální a rychlé řešení, ale přinejmenším to znamená, že se vůbec něco staví. My tu nedokážeme ani zvládnout digitalizaci – což je přitom čistě technická záležitost, která se v zásadě ani pokazit nedá. U nás ano.

U debaty s Janem Skopečkem (ODS) a Zdeňkem Hřibem (Piráti) jsem na YouTube četl zajímavý komentář. Autor tam píše: „Také jsem věřil trhu a myslel si, že jedinou překážkou rychlejší výstavby je složité stavební řízení. Když jsem se ale podíval na videa o bytové krizi ve Velké Británii, narazil jsem na zajímavý argument: Jakou motivaci vlastně mají soukromí developeři stavět víc levnějších bytů? Proč by dělali víc práce za menší marže? Soukromý sektor se neřídí potřebami lidí, ale pouze poptávkou.“ Není právě tohle ta falešná představa – že za všechno mohou regulace a chudáci developeři trpí, protože nemohou stavět?

Vavřík: Je to složitější. Vezměme si třeba Austrálii, kde existuje silná podpora sociálního bydlení – a právě na ní vyrostla spousta developerů. To byl základní ekonomický princip, na kterém zbohatli. Je to tedy téma na pomezí ekonomických a sociálních potřeb. Hlavní problém ale je, že u nás vlastně ještě nic pořádného nezačalo. Ani nevím, co teď srovnáváme. Vezmu si příklad Brna, kde žiju – tam nevznikl žádný projekt, který by ukazoval nějaký vzorek toho, co vláda nebo obec dokáže postavit. Podle mě by se měl každý věnovat tomu, co umí: developeři ať staví, stát a obce ať nastaví jasná pravidla, přesné normy, aby to mělo návaznost a logické vyústění. Zatím je to ale jen nekonečná debata, zatímco lidé nemají kde bydlet, nájmy rostou a reálně se nic neděje. A to „nicnedělání“ netrvá rok, ale třeba deset let. Neznám v Brně jediný životaschopný projekt, na který bych se mohl podívat a říct: Tady to je, tady vidíme, co funguje a co ne. Velcí developeři dnes hledají cesty, jak vytvořit něco, co funguje v „baťovském systému“ – tedy když se to dělá dobře, rychle a správně, dá se na tom vydělat, i když jde o sociální bydlení. Sociální bydlení totiž neznamená, že je špatné nebo low cost.

Zabloudilová: Určité zmatení v tom, o čem se vlastně bavíme, vychází i z toho, že jsme v Česku dlouhé roky vůbec neuvažovali nad tím, co znamená pojem bytová politika. Nejsme zvyklí si uvědomovat, že jde o kontinuální strategii státu – promyšlenou, složenou z různých nástrojů, které by měly být vzájemně kompatibilní. Je to dlouhodobá záležitost, která se odehrává na různých úrovních a s účastí různých aktérů. My si ale často představujeme, že bytová politika znamená třeba zavedení regulace nájmů – a tím se problém údajně vyřeší. Nebo že se odblokuje stavební řízení, zrychlí povolování staveb – a tím to také vyřešíme. Jenže žádný z těchto kroků sám o sobě bytovou krizi nevyřeší, to prostě není možné. Je nutné sbírat data, vyhodnocovat je a dívat se na situaci komplexně. Pořád mluvíme jen o dílčích opatřeních. A to přesně nahrává těm „rokům nicnedělání“.

Celá audio a video verze zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.

Celý Echo Salon si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18:00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.