Politické knihy vybrali porotci schválně, říká zakladatel Magnesie Litery

Tuzemskou kulturní společností nedávno otřásaly kauzy spojené s Magnesií Literou. Nejznámější česká knižní soutěž se stala kolbištěm na poli levicové a pravicové literatury, kterou vyvolala kniha Bůh je mrtev. Nic není dovoleno od Terezy Matějčkové, která vyšla v Edici Echo. Jak si na tom stojí česká literární kritika, co obsahuje správná česká detektivka a proč rčení, že spisovatelé jsou svědomím národa, už neplatí? Nad těmito otázkami jsme se sešli s literárním a filmovým kritikem, publicistou a spoluzakladatelem Ceny Magnesia Litera Pavlem Mandysem.

Cena Magnesia Litera už je tady přes 20 let. Co vás vedlo k jejímu založení?

Tehdy jsem pracoval jako kulturní redaktor časopisu Týden a zatímco filmaři, hudebníci nebo divadelníci měli vlastní výroční ceny, tak literatura nic neměla. A mně to bylo vždycky líto. Existovalo několik menších literárních cen nebo anket, ale celé to bylo roztěkané a prakticky bez publicity. Původně jsem chtěl spojit několik tehdejších literárních cen tak, aby se vyhlašovaly během jednoho slavnostního večera. Tehdy zde byla Cena Egona Hostovského za nejlepší prózu, Cena Jiřího Ortena pro mladé autory nebo Cena Josefa Jungmanna za nejlepší překlad. To se nakonec nepodařilo, všichni mí říkali, ať založím novou cenu. Měl jsem ale kousek štěstí a předseda Obce spisovatelů Antonín Jelínek mi prozradil, že majitel firmy Karlovarské minerální vody Antonio Pasquale by chtěl podpořit nějakou literární cenu, jen má podmínku, aby v názvu byla minerálka. Na to konto jsem odjel do Karlových Varů a tam jsme se dohodli, že se nové literární ocenění bude jmenovat Magnesia Litera. Následně jsem obešel hlavní literární spolky v republice od PEN klubu, přes Obec spisovatelů ČR až po Akademii věd ČR a založili jsme Občanské sdružení Litera, které se stalo oficiálním vyhlašovatelem ceny. Nakonec jsme se domluvili s Českou televizí na vysílání slavnostního večera. Respektive to všechno probíhalo tak trochu zároveň, protože jedno bez druhého (a třetího) by se neobešlo.

V porotě zasedají překladatelé, spisovatelé, novináři i teoretici. Jak probíhá výběr porotců do jednotlivých anket?

Původně byl výběr porotců čistě v rukou lidí, kteří zastupovali svazy a obce zainteresované v občanském sdružení Litera (dnes spolek Litera). Tudíž Obec překladatelů nominovala vlastní porotu v kategorii překladové literatury, Asociace a Obec spisovatelů a PEN klub se podělil o poezii a prózu a tak dále. Od roku 2011 má pravomoc nominovat porotce spolek Litera. Členové spolku přicházejí s návrhy na porotce a spolek jako celek je hlasováním schvaluje.

Jakým způsobem probíhá výběr knih k nominaci?

V prvé řadě musíme rozlišovat mezi výslednými nominacemi a přihlášenými knihami. Na cenu Magnesia Litera mohou knihy přihlašovat nakladatelé, samotní autoři, jejich přátelé či instituce, jako jsou například univerzity, muzea nebo galerie. Většinou chodí kolem padesáti až šedesáti titulů v každé kategorii. Porotci následně vybírají finální nominace, což je plně v kompetenci jednotlivých porot. Já se jim snažím dávat co největší volnost a nesvazuji je žádnými instrukcemi. Knihy navrhují podle svého vlastního názoru. Bývají to erudovaní lidé, kteří se dlouhodobě věnují literatuře, sledují trendy a tuší, co vyšlo kvalitního.

DÁLE ČTĚTE: Proč se Petru Pithartovi ztrácejí Peňásovy Výpravy

Slavnostní předávání moderované Danielou Písařovicovou a Sašou Michailidisem, živý přenos na ČT art a bronzové sošky od Jakuba Berdycha Karpelise. Jak náročné je připravit každý rok předávání cen?

Zatím to organizujeme ve dvou lidech, za což jsme byli nedávno kritizovaní, a ozývají se hlasy, že bychom produkční tým měli rozšířit. Je pravda, že v posledních dvou letech výrazně vzrostla agenda. Natáčeli jsme videorozhovory s porotci a máme tři nové kategorie, což logicky přináší péči o devět knih navíc. To jsou věci, na které je potřeba čas a možná i člověk navíc. Na plný úvazek to člověk dělá asi půl roku, řekněme od prosince do konce května. V tomto období nemáme na nic jiného moc čas - vyřizujeme produkční záležitosti spojené s předáváním cen, organizujeme autorská čtení, připravujeme animované medailonky nominovaných knih. Zbytek roku máme volnější režim, kdy vyjednáváme se sponzory, věnujeme se přípravám, vybíráme a oslovujeme poroty. Není to ale úplně bez práce...

Nedávno vznikla konkurenční Cena literární kritiky. Její zakladatelé uvádí, že „nesrovnávají jablka s hruškami“ a chtějí být vaší přímou protiváhou. Je třeba se bát?

Dá se to vnímat, že už jsme na tom tak dobře, že jsme si vysloužili alternativní cenu. Podobně jako Český lev má konkurenční Ceny české filmové kritiky, tak i k Magnesii Liteře přibylo něco podobného. Myslím si, že každá cena nebo anketa, která upozorní na kvalitní knížku, která stojí za pozornost, je užitečná. Na rozdíl od filmů tady vychází opravdu hodně knih, až kolem 14 až 15 tisíc nových knižních titulů. Věřím, že se s dalšími cenami nepřekrýváme a já jim přeju hodně štěstí.

Dokážete říct, jak a v čem oceněným knížkám Cena Magnesia Litera pomůže?

Funguje to podobně jako v zahraničí a je to celkem logické. Když se na něco upozorní, tak dojde k nárůstu prodejů. To je vlastně jediné číslo, které potvrzuje, že ceny mají smysl, byť jsou to trochu kupecké počty. U vítězné knihy obvykle dochází k násobkům původních prodejů. Pokud se předtím prodaly tisícovky výtisků, tak po ocenění mohou prodeje knihy překonat i hranici deseti tisíc, což už je v Česku bestseller. I letošní vítězná kniha Hella od Aleny Machoninové se podle mých zpráv dobře prodává. Poté, co získala Magnesii Literu, tak se dostala do první desítky nejprodávanějších knih.

Dá se říct, jakým oceněným knihám se dařilo nejvíce?

Hranici deseti tisíc přesáhla kniha Shakespearova Anglie: Portrét doby od Martina Hilského, Jan Žižka od Petra Čorneje nebo román Hodiny z olova od Radky Denemarkové. Před několika lety měl k mému překvapení největší prodeje Erik Tabery a jeho kniha Opuštěná společnost. Tato kniha se už před oceněním prodávala dost dobře, měla už nějakých 17 až 18 tisíc prodaných kusů a nakonec se prodalo téměř 50 tisíc výtisků.

Letošní Cena Magnesia Litera se nesla ve znamení boje levice proti pravici. Kniha Bůh je mrtev. Nic není dovoleno od Terezy Matějčkové, která vyšla v Edici Echo a byla hojně ostřelována zleva, nakonec získala Literu za publicistiku. Pamatujete něco podobného?

Osobně si nepamatuji, že by nějakou kategorii provázel podobně vyhrocený ideový konflikt, jako byl letos kolem Terezy Matějčkové. Sama porota Litery za publicistiku přiznala a otevřeně deklarovala, že vybírala politické knihy. Všechny tři nominované knihy (Věčná devadesátá. Proměny české společnosti po roce 1989; Bůh je mrtev. Nic není dovoleno; Továrna na lži: výroba klimatických dezinformací - pozn. red.) byly politické a jelikož je porota pestrá, tak vybrali jednu knihu konzervativní a dvě spíše levicově zaměřené. Dnes je ale taková doba, Na sociálních sítích se vyostřují kulturní války a stavějí barikády.

Mohl tento ideový konflikt poškodit i samotnou cenu?

Je známým pravidlem, že každá publicita a reklama podobným akcím pomáhá. Já se ale vždycky bojím o autory, jelikož se jedná z velké části o křehké bytosti. Nejsou zvyklí na to, že jsou vidět, a pak se dostanou do masomlýnku sociálních sítí. Snažím se je chránit a upozorňuji na to, že jde především o jejich knihu. Chápu, že to autoři vnímají citlivěji, protože na podobnou publicitu nejsou připraveni. Ještě k tomu, když se kolem nich začne zvedat bouře ve sklenici vody sociálních sítí.

Byly slyšet i hlasy, které volaly po stažení knihy Bůh je mrtev. Nic není dovoleno. Uvažoval jste o tom?

Ne. Přiznám se, že jsem tyto hlasy ani moc nevnímal. Když vyjdou nominace, tak se objeví spousta kritiků a ohlasů, že tam nějaké knihy přebývají a jiné chybějí. To je ale běžný kolorit nejenom u Magnesie Litery, ale u každé další literární, divadelní nebo filmové ceny. Patří to k tomu. Tereza Matějčková je velmi silná, osobitá a viditelná autorka a je logické, že má své odpůrce a hatery. Ti se samozřejmě ozvali. Na druhou stranu předpokládám, že se našli i kritici knihy Továrna na lži: výroba klimatických dezinformací od Vojtěcha Pecky. Ten zase reprezentuje environmentální pohled na globální oteplování. A nejde jenom o kategorii publicistiky. To samé se děje v próze i poezii.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: „Nepoznala mě vlastní matka. Ze čtyřiceti nás přežilo deset.“ Svědectví o řádění Hamásu

Dlouhá léta působíte jako literární kritik a teoretik. Jak byste popsal současný stav české literární kritiky?

Literární kritika v Čechách je aktuálně v zoufalém stavu. Dříve byla kritika běžnou součástí každého většího časopisu nebo novin. Některá média si ještě dneska drží rubriky a autory, kteří píší o literatuře. To ale ubývá ruku v ruce s tím, jak ubývá síla a životaschopnost tištěných médií. V online médiích se to trochu zlepšuje, ale zde zase vládnou různé influencerky, instagramerky a další bookstagamerky, které se fotí s knížečkou a kafíčkem, zatímco tam řeknou sotva tři věty typu líbí, nelíbí...

Společně s Michalem Jarešem jste napsal knihu Dějiny české detektivky. Severským detektivkám kraluje Harry Hole, americké drsné škole zase soukromé očko Philip Marlowe. My máme radu Vacátka…

Česká detektivka má svůj vlastní, unikátní vývoj. Už první český detektiv Klubíčko od hradeckého rodáka Emila Vachka. Ten svoji postavu hned na začátku koncipoval v kontrastu vůči všem těm šestákovým detektivkám a akčním detektivům z anglosaského prostředí. Vachek vykresloval Klubíčka jako poklidného, strejcovského detektiva, který nestřílí a ani neběhá za kriminálníky. Tento protiklad se v Československu ujal. Posílil ho například Karel Čapek s Povídkami z jedné a druhé kapsy nebo Josef Škvorecký a jeho zakulacený, postarší poručík Borůvka.

Právě jste zmínil dva autory, kteří se prosadili i daleko za hranicemi Česka. Proč se to v poslední době tuzemským spisovatelům tolik nedaří?

Tu a tam je nějaký úspěch. Například Markovi Šindelkovi (autor komiksu Svatá Barbora a románu Únava materiálu, spoluscenárista filmu Okupace nebo Zpráva o záchraně mrtvého - pozn. red.) se daří v Holandsku, Biance Bellové (autorka románu Jezero, překladatelka, přispěvatelka Týdeníku Echo - pozn. red.) v Itálii a docela velký zájem o českou literaturu je i v sousedním Polsku. Dlouhodobě se v Rakousku, Švýcarsku a Německu daří Jaroslavu Rudišovi a Radce Denemarkové. Celkově jsme ale pro zahraniční čtenáře malá a nezajímavá země. O tuzemskou literaturu byl největší zájem v 90. letech, krátce po Sametové revoluci. Tehdy se svět zajímal o Československo. Podobně tomu je i se zájmem například o ukrajinskou kulturu. Ten se zvedl hlavně kvůli tomu, že se na Ukrajině bojuje…

NENECHTE SI UJÍT: Atentát na FF UK: policie a Rakušan tají informace i důkazy. Podkopávají důvěru lidí ve stát

To nejspíš může souviset i s tím, že autoři jako byl Václav Havel, Pavel Kohout nebo Jiří Křižan, byli aktivní v politice…

Jenže 20. století byla úplně jiná doba. Tehdy jsme bojovali o osud a budoucí směřování Československa. Spisovatelé v tom byli vždycky velmi aktivní, ať už se jedná o ty, kteří zakládali Československou republiku, tak o ty, kteří bránili zemi před fašismem v čele s Karlem Čapkem. Mezi důležité představitele Pražského povstání patřil třeba literární kritik Václav Černý. Výraznou roli měli literáti také během 50. a 60. let. Někteří spisovatelé a budoucí státníci, jako byl právě Václav Havel, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout a další lidé kolem Charty 77, se za své texty dostali i za mříže. Česká literatura má dlouhou tradici protestů vůči režimům potlačujícím svobodu. To už dnes ale neplatí, jelikož žijeme v demokracii a svobodu slova tu zatím nikdo nijak dramaticky neohrožuje. Spisovatelé nejpozději v devadesátých letech ztratili tu slavnou roli „svědomí národa“.