Tři miliony lidí z Ruské říše na útěku. Jak Československo přijalo emigranty

K hvězdným okamžikům nejnovějších českých dějin patří těch několik měsíců minulého roku, kdy našinci bez váhání a pochybností pomáhali stovkám tisíc ukrajinských uprchlíků, odváželi je z hranic do tuzemského vnitrozemí, nabízeli jim své příbytky, hledali pro ně ubytování u přátel a známých či pro ně sháněli zaměstnání, lékařskou péči, vhodnou školu pro děti nebo jim jen zkoušeli vyřídit sociální a zdravotní pojištění.

Patrně jen málokdo v této zemi nemá po loňsku s ukrajinskými uprchlíky osobní zkušenost – a zároveň jistě není v této zemi nikdo, kdy by neměl osobní zkušenost s průběžnou slovenskou a ukrajinskou imigrací, jež se děje kontinuálně a jež pomáhá pokrýt volná pracovní místa a udržet český stát v chodu.

Že není třeba se nových sousedů obávat, ba že se vyplatí být jim k ruce i nadále, dokládá příběh první emigrace z někdejší Ruské říše, který se na území mladého, sotva vyhlášeného Československa začal odehrávat v roce 1919 a vrcholil následně v letech dvacátých.

Tři miliony na útěku

Evropou v různě silných vlnách táhli uprchlíci ze sovětského Ruska – především někdejší bělogvardějci, kteří prohráli boj o svou zemi s rudými soudruhy. Spolu s poraženými vojáky přicházela na kontinent také ruská vzdělanost: učitelé, lékaři, vědci, technici, filozofové, politici, umělci… Například z Petrohradu vypluly na podzim 1922 dva tak řečené „parníky filozofů“, jejichž cestující tvořilo padesát devět učenců s rodinami, vyhnaných Leninovým dekretem účtujícím s nehodícími se vzdělanci.

Podle odhadů putovaly tehdy Evropou možná tři miliony lidí, jež se vydaly do rozličných jejích koutů od Cařihradu přes Gallipoli po Paříž, Vídeň, Bělehrad, Varšavu, Berlín, Sofii nebo Prahu. Byla to vlastně první velká evropská migrační vlna. Už jsme na ni zapomněli – jednak proto, že to je dlouho na to, aby šlo o živý příběh v rodinách, ale zároveň proto, že je to krátce na to, aby šlo o historicky řádně probádanou událost. V našich zemích její výzkum navíc komplikoval fakt, že po dobu trvání komunistické totality se výzkumu emigrace Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Karaimů, Židů, Kalmyků, Gruzínců, Arménů nebo Tatarů, kteří nesouzněli se sovětským režimem, ze zjevných důvodů nebylo možné věnovat.

K jednoznačným kladům první Československé republiky, takříkajíc k jejím vývozním artiklům, patřila starost o jiné slovanské národy a snaha je vzdělávat.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.