„Nepoznala mě vlastní matka. Ze čtyřiceti nás přežilo deset.“ Svědectví o řádění Hamásu

Když 7. října 2023 teroristické hordy Hamásu vtrhly do Izraele, jeden z nejhorších masakrů se odehrál na hudebním festivalu Nova. Zemřelo 364 lidí a dalších 40 bylo odvlečeno jako rukojmí do Gazy. Jedna z přeživších je dvacetiletá Rafaela Treistmanová.

Jak to na festivalu Nova vypadalo, než začal teroristický útok Hamásu?

Je to mírový festival, eco-friendly festival. Když jsem tam přijela, viděla jsem hodně cedulí, jež vyzývaly, aby lidé nepohazovali odpadky. Nebo každý dostal na celý festival jen jeden kelímek. A dostali jsme popelník, který jsme museli celou dobu mít u sebe, pokud jsme chtěli kouřit, abychom nedopalky neházeli na zem. Očekáváte, že je to bezpečný prostor, ve kterém můžete být sami sebou, tančit, vzít s sebou lidi, které máte rádi, seznámit se s novými. Jsou tam místa, kde se dá malovat, umělecky tvořit, dokonce tam přivezli několik umělců ze zahraničí, kteří tam malovali naživo. Byli tam dýdžejové z celého světa. Je to festival míru a lásky.

Když jste se rozhodli tam vyrazit, měli jste nějaké indicie, že by to mohlo být nebezpečné?

Nebylo to nebezpečné. Na tom místě není nic nebezpečného, byly tam i jiné festivaly.

Můžete popsat události 7. října?

Dorazili jsme 6. října večer autobusem do Beer Ševy spolu s mým přítelem Rananim Glazerem a kamarádem Rafaelem Zimmermanem. Odtamtud nás svezl autem kamarád. Byli jsme nadšení, že můžeme tančit, potkávat se s novými lidmi, povídat si. Nejhezčí noc mého života. Většinu času jsme byli pod hlavním pódiem. Pokud jste viděli videa z místa festivalu, tak tam, kde byl velký Buddha. Když začalo svítat, tak to lidi nabilo, byli nadšení, protože bylo lépe vidět po okolí i lidi, se kterými tančíte. A potom najednou hudba ztichla. Všichni nejdřív volali: Co se děje? Hrajte dál! Mysleli jsme si, že je to technický problém. Ale potom jsme uslyšeli spoustu výbuchů, podívali jsme se nad sebe a z Gazy letěla hromada raket.

Vyděsilo vás to?

Když žijete v Izraeli, jste na takové situace zvyklí. Ale většinou jde o tři čtyři rakety. Ale tady teď nad námi byly stovky raket. Takže jsme si řekli, že musíme zmizet. Najít úkryt. Vzali jsme si věci ze stanu, našli našeho kamarádu Rafu a vydali jsme se k silnici 232. Ta spojuje jih Izraele se zbytkem země. Nyní jí říkají Silnice smrti.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.