Státní vyznamenání jsou doklad, že Česká republika žije

KOMENTÁŘ

Státní vyznamenání jsou doklad, že Česká republika žije
Skutečnost, že je prezident nenápadný, je po oněch letech permanentního zemanovského hiphopu spíš příjemná, i když současně pořád ještě stěží uvěřitelná, píše Lukáš Novosad. Foto: Wikimedia Commons/ DXR
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Poslanecká sněmovna schvalovala návrhy na letošní státní vyznamenání – a jsou patrně sledovanější než v předchozích letech, neboť jsou to zaprvé první, která bude udílet nová hlava státu, a zadruhé, vezmeme-li zpětně v úvahu éru vlády Andreje Babiše, jsou to po několika letech první státní vyznamenání, jež jsou zaštítěna vládou, která nesází na populismus, a prezidentem, který nemá zálibu v provokacích svého publika. Zkrátka jsou to vyznamenání, od nichž se čeká, že se za ně část veřejnosti nebude třeba stydět, nebo – přinejhorším – že nebude potřeba nad nimi nervózně, rozhořčeně či výsměšně pozvednout obočí.

Přitom – popravdě řečeno – ono by to i letos mohlo být jedno. Od zvolení Petra Pavla prezidentem je totiž prezidentský úřad stejně neviditelný, jako byl neviditelný poslední měsíce s Milošem Zemanem, který kvůli chatrnému zdraví na své standardní špílce už zjevně neměl sílu.

 

(Ten tichý odchod bez jakékoli show byl vlastně zklamání. Alespoň že estrádu za prezidenta obstarávali členové jeho kanceláře – vzpomeňme na hradní špajzku, jež znenadání přišla o všechny své zásoby alkoholu, vzpomeňme na manévry novinářů, kteří se naháněli s tirákem vozícím napříč republikou tam a sem věci, jež si za výhodné ceny zapůjčil hradní kancléř, aby zvelebil svou sjezdovku na Slovácku.) Na druhou stranu skutečnost, že je prezident nenápadný, je po oněch letech permanentního zemanovského hiphopu spíš příjemná, i když současně pořád ještě stěží uvěřitelná.

V této atmosféře se tedy sněmovna vyslovila k návrhům státních vyznamenání a předložila prezidentovi svá doporučení (jež nejvyšší tuzemský ústavní činitel při svém konečném rozhodování vzít v potaz smí, ale taky se jimi řídit nemusí). Bylo lze očekávat, že jména nějakého kalibru, jaký byl až do loňska normální, se letos neobjeví (například popoví zpěváci typu Daniela Hůlky či Michala Davida), naopak se dalo čekat, že se objeví jména, která by donedávna šanci neměla. Což se skutečně stalo: a tak seznam obsahuje někdejšího českého premiéra Petra Pitharta, bývalou ústavní soudkyni Elišku Wagnerovou či dávného předsedu Poslanecké sněmovny Milana Uhdeho.

A zpět při první možné příležitosti je samozřejmě, byť už pouze „in memoriam“, jméno Jiřího Bradyho. Snad si každý vzpomene na tyjátr, jenž se odehrál na podzim 2016, kdy prezident Zeman někdejšímu vězni z nacistických koncentračních táborů neudělil již přiznané vyznamenání, aby tak vyťal políček Bradyho synovci, tehdejšímu ministrovi kultury Danielu Hermanovi za jeho setkání s dalajlamou. Bylo to smutné, ostudné, trapné. Někteří pak tvrdili, že vyznamenání uděleno bylo (ostatně hradní kancléř Vratislav Mynář návrh potvrdil), načež Hrad oponoval, že to není pravda a že Brady na metál zvažován sice byl, leč udělen mu nebyl. Věřím, že dnes už se smí říct veřejně, aniž by to komukoli uškodilo, že Jiří Brady před sedmi lety vyznamenání jistěže dostal a že už byl dokonce natisknut diplom s oznámením. Vím to, viděl jsem ho. Ale už je to příběh zavátý časem.

Tentokrát vzbudila ještě před zásahem prezidenta ohlas poslanecká zamítnutí došlých návrhů. Ne snad ani tak jméno youtubera Karla Kovyho Kováře (ten má času dost, bude-li třeba mu jednou za jeho aktivity ocenění udělit), spíše zaujalo vyškrtnutí předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského či šéfa organizace Člověk v tísni Šimona Pánka. Zejména jeho případ je opět označován za ostudu, a to vzhledem k tomu, co všechno Pánek už dokázal (navíc nezapomeňme, že si na něj jako na svého ideálního prezidentského následovníka myslel Václav Havel). Třebaže je pravda, že Pánkovo jméno by mělo být spíše nezpochybnitelné, přesto jeho zamítnutí cosi značí, dokonce cosi dobrého: že v této zemi neskončila politika, že trvá a že má své různé finesy, byť nás rozčilují.

Takže i když se názorové straně, která si po ustavení Fialovy vlády a zvolení Petra Pavla libovala, že po letech neúspěchů konečně zažívá i vítězný pocit, mohlo zdát, že politika je v naší zemi vyřešena jednou provždy, je dobré si připomínat, že tomu tak není a že je to názorový střet permanentní, vedený i o takové drobnosti, jako jsou vhodní nositelé státních vyznamenání. Šimon Pánek by si jej samozřejmě zasloužil – vlastně není nutné pochybovat, že se ho jednou dočká. Je-li proto letos skutečně něco nezpochybnitelná ostuda, je to skutečnost, že znovu (pokolikáté už?) byli poslanci z návrhu na státní vyznamenání vyškrtnuti bratři Ctirad a Josef Mašínové i jejich soudruh Milan Paumer. Vztah k nim už bychom si konečně měli vyřešit, už bychom si měli dopřát mít novodobé hrdiny, kteří nezaváhali bít se pro ideály svobody dokonce s vlastními.

 

×

Podobné články