Důkaz, že Češi milují své národnostní i sexuální menšiny

KOMENTÁŘ

Důkaz, že Češi milují své národnostní i sexuální menšiny
Reality show Big Brother Foto: TV Nova
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Ne že bych byl fanda reality show Big Brother – nebavila mě, už když se vysílala poprvé před devatenácti lety (jako divák jsem byl zajedno s většinou, což znamená, že když už jsem něco sledoval, byli to konkurenční VyVolení). Ale přes svůj přezíravý vztah k této show přiznávám, že jsem nepřehlédl, že se bizarní soutěž znovu vysílá a že do finále postoupila Zoe Black. Čili transžena. Nevím sice, kdy „vysílání z vily“ končí a rozhodne se o vítězi, přesto považuji i finálovou účast této ženy za úspěch a za potvrzení trendu, který si nechceme přiznat, přestože je dlouhodobě zřejmý: jako společnost máme slabost pro menšiny, fandíme jim a podporujeme je.

 

Ať už totiž v tuzemsku má úspěch jakýkoli televizní formát – solidní, vřelý, ujetý, šílený, pitomý či standardní – nakonec často vybereme za své hrdiny ty, do nichž jinak tak rádi kopeme, dojde-li na takzvanou pěnu dní neboli lidové pokřiky na internetu. Když si ale máme vybrat, jsme na straně těch, o které se jinak hnusně otíráme. Možná to dělá pokaždé jiná část společnosti, to těžko říct, stejně jako těžko hádat, která je větší, ale rozhodně ta televizní je na straně těch jinak přehlížených – a co je ještě lepší, je na jejich straně nikoli deklarativně, nýbrž proto, že u nich svedeme ocenit jejich odlišnost, přirozenost, výlučnost, talent, lidskost. Jako bychom cítili, že možná právě díky své odlišnosti, se kterou někteří bojují celoživotně, dozráli v celistvější lidi. Ostatně posuďte sami:

Když už jsem zmínil VyVolené, vzpomenete si, kdo je vyhrál (ba dokonce opakovaně)? No, ano: Vladko Dobrovodský. Už v prosinci 2005 vyhrál tuto soutěž gay, který svou sexualitu nijak neskrýval. Choval se sice teatrálně, ale kabaret nestavěl na své homosexualitě, nýbrž na tom, že je zábavný cholerik. A dál: kdo dokonce už o rok dřív než Dobrovodský vyhrál první a dosud nejsledovanější pěveckou SuperStar? Aneta Langerová čili lesba. Ta sice přiznala svou orientaci později, ale na popularitě jí to nikdy neubralo: kromě vysokých umístění v pěveckém Slavíku si v roce 2010 dotančila pro druhé místo ve StarDance (to už se o její orientaci vědělo). A když se vloni v dosud nejsledovanějším ročníku taneční soutěže dav obouval do Josefa Maršálka a žádal, aby už byl vyřazen, nebylo to kvůli cukrářově orientaci, nýbrž kvůli jeho tanečním (ne)schopnostem.

Druhý ročník SuperStar vyhrál po Langerové příslušník další menšiny, tentokrát národnostní: Vlasta Horváth – divákům vůbec nevadilo, že je Rom (což nevadilo ani u Dobrovodského). Kombinace národnostní a sexuální menšiny opakovaně prošla také u vítěze hned dvou velkých reality show: u Jana Ciny, který zvítězil jak ve StarDance, tak v soutěži Tvoje tvář má známý hlas. Je sice pravda, že tyto úspěchy rozporoval před devíti roky v mém tuším prvním Salonu pro Týdeník Echo, kde jsme (mimo jiné nad příšerným pokračováním seriálu Sanitka) řešili, jak jsou v českých médiích zobrazováni Romové, divadelník David Tišer. Rozčarovaně tehdy podotkl, že na vítězství, jako bylo Horváthovo, nelze být hrdý, protože vyhraje-li Rom soutěž ve zpěvu, je to kýč a naplnění obecné představy, že Romové umějí akorát tak dobře zpívat, nic jiného ale ne.

Nevidím to tak pesimisticky. Je fakt, že ve zmíněné Sanitce byli Romové zachyceni jako banda kriminálních živlů divoce žijících v rozpadajících se starých činžovních domech, kde na dvorech hoří vysoké vatry a pálí se pneumatiky. Jenže právě i ve hrané tvorbě nastal posun k barevnějším tónům reality: co je nejúspěšnější seriál za posledních dvacet let a jediné fikční dílo, jež dokázalo vyprázdnit ulice, přikovat diváky k obrazovkám a přimět je vzrušeně diskutovat o tom, kam příběh hrdiny zanese dál? Inu, MOST! Jana Prušinovského a Petra Kolečka. Tedy dílo o tom, jak se bílí úspěšně snaží o soužití s Romy, v němž zároveň jednou z hlavních postav je transžena Dáša.

V Činohře Národního divadla se předloni v inscenaci výmluvného názvu Mnoho povyku pro nic stala zjevením Lucie Brychtová, další transžena, v první své velké roli po proměně (jako muž bývala ceněným muzikálovým hercem). Před dvaceti lety se ještě o tranzicích příliš nehovořilo, když už se však stala tématem, hned první možnost diváků konfrontovat se s někým trans v Big Brotherovi vynesla takovému člověku finále. Čili, moji milí, můžete si mudrovat a smát se v diskusích pod tímto příspěvkem, jak chcete, skutečností je, že když si my Češi máme zvolit, kdo je nám nejsympatičtější a koho máme rádi (a volbou nejsou jen vítězové v hlasovacích soutěžích, ale i sledovanost seriálů), volíme často své menšiny.

Možná by nám toto vědomí mohlo pomoct trochu se uklidnit i ve svém jiném veřejném projevu – a možná bychom tak konečně mohli začít řešit důležitější věci.

×

Podobné články