„Loajální“ lidé a jejich debaty

KOMENTÁŘ

„Loajální“ lidé a jejich debaty
V debatách a veřejných vystoupeních nevyjadřujeme jenom názor na nějakou věc nebo událost. Taky se v nich snažíme něco sdělit o sobě, vytvořit nějaký obraz sebe a své veřejné persony, píše Ondřej Štindl. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Ve dnech, kdy se rozpohybovaly dějiny, těm, kdo ten pohyb sledují zdálky, nezbývá než o nich debatovat – zapáleně, analyticky, nějak. Co tak dělat jiného, když se děje něco tak enormního a děsivého, s tak velkou potencí ovlivnit svět? Soudobá debata má ale taky svoje zákonitosti a zvyky a je někdy, mírně řečeno, udivující pozorovat, jak to vypadá, když je v jejich duchu zpracovávána událost tak ohromná a svou krutostí tak daleko přesahující hranice představitelného.

Konflikt na Blízkém východě má v západních debatách zvláštní postavení už pár dekád. To téma velmi často vede k prudkým a emotivním hádkám, z nichž jejich účastníci odcházejí ještě utvrzenější. Je některými lidmi vnímáno jako identifikační téma: řekni mi, co si myslíš o Blízkém východě, a já ti řeknu, kdo jsi. Názor na Izrael a Palestinu jako by často byl také součástí jakéhosi „balíčku“ postojů, jež by si měl člověk osvojit, chce-li patřit k nějaké jasně vymezené skupině. K tomu „balíčku“ patří i argumentační výbava včetně základního narativu. K bezvýchodnosti sporů o Blízký východ jistě přispívá i to, že oba ty narativy působí docela přesvědčivě.

 

Pro lidi, kteří v tomhle sporu až dosud stáli spíš na palestinské straně, může být – bez ironie – momentální situace v něčem obtížná (jistě, máloco je dnes méně důležité než postoje a představy zaujatých středoevropských debatérů). Strašlivý a ještě strašlivěji provedený útok jako by je stavěl před volbu buď zatnout zuby a hájit neobhajitelné, anebo popřít to, co pro mnohé z nich tvoří integrální součást jejich veřejné identity. Projít nějakou nepříjemně veřejnou metamorfózou. Najdou se lidé, kteří volí první možnost a ani ty zuby moc zatínat nemusejí, v Česku jich ale není zas tolik. Jiní se snaží útok popsat především jako část nějakého řetězce příčin a následků, dějin, jejichž jsou Palestinci jen trpnými objekty. A taky se najdou lidé, kteří s tím, co se stalo, nějak zápasí, vnímají všechnu hrůzu a pokoušejí se dát dohromady nějaký obraz situace, jímž by zároveň nepopřeli všechny své názory.

V debatách a veřejných vystoupeních nevyjadřujeme jen názor na nějakou věc nebo událost. Taky se v nich snažíme něco sdělit o sobě, vytvořit nějaký obraz sebe a své veřejné persony, naznačit, kam patříme, ukázat se tak, jak chceme být vnímáni. Na tom není nic zvláštního. Co se ale v posledních letech změnilo, je, že ta potřeba potvrdit příslušnost ke skupině a nepoškozovat širší zájmy skupiny získává na významu a někdy se zdá, jako by byla vysoko v hierarchii hodnot mnoha lidí, kteří se do veřejné debaty zapojují, ať už jako „prostí“ uživatelé sociálních sítí, nebo psavci z profese. Ta potřeba svým psaním především udržovat nějaký skupinový narativ a přizpůsobovat svoje slova jeho potřebám, ovšem tu „psavou“ profesi může zničit, respektive učinit zbytečnou, přinejmenším zbytečnou pro čtenáře, který by se raději chtěl něco dozvědět.

Anglický romanopisec Graham Greene v jednom eseji napsal, že ctností píšícího člověka – novináře, spisovatele – by měla být neloajalita. Je to tvrzení v něčem až udivující, zvlášť pro člověka, který vnímá pojem „neloajalita“ jako synonymum zrady. Měl ale na mysli spíš nebrání ohledů na převládající postoje společnosti, v níž ten autor žije. Necítit primární loajalitu k tomu, co a jak chce ta společnost slyšet, k jejím potřebám, jak je sama definuje (přičemž to, co vnímáme jako společnost, často není nějaké široké společenství, ale ta názorová „bublina“, k níž se počítáme), ale k tomu, co vidí, zjednodušeně řečeno ke své práci. Ta představa neloajálního autora je v Greeneově podání v něčem možná přehnaná a romantická. V čase čím dál „loajálnějších“ autorů ale rozhodně stojí za oživení.

×

Podobné články