Za každým kopcem příběh: Cesta Charity Nový Hrozenkov

ZDRAVOTNÍ A SOCIÁLNÍ SLUŽBY

Za každým kopcem příběh: Cesta Charity Nový Hrozenkov
Soubornou výstavu má nyní autor, místní rodák, v prestižní Leica Gallery. Foto: Josef Vrážel
7
Panorama
Sdílet:

Již téměř čtvrt století je začátek roku spojen s největší dobrovolnickou sbírkovou akcí v České republice, s Tříkrálovou sbírkou. Letos se milovníkům fotografie naskytla unikátní možnost nahlédnout do magického světa koledníků v malebných kulisách Valašska prostřednictvím fotografií Josefa Vrážela. Ty byly k vidění na přelomu roku v Galerii Vinohradská 12. Soubornou výstavu má nyní autor, místní rodák, v prestižní Leica Gallery. Zde může návštěvník na hluboce lidských fotografiích obdivovat vizuální krásu i svébytnost valašské krajiny. Jedny z nejpůsobivějších Vráželových fotografií dokumentují nelehkou práci pečovatelek z Charity Nový Hrozenkov, ve které v letech 1999 až 2022 působila jako ředitelka Ing. Danuše Martínková.

Paní Martínková, jak to všechno v Novém Hrozenkově začalo?

V roce 1992 jsme v Charitě Nový Hrozenkov, tehdy jen s trojicí zdravotních sester, začali poskytovat první úkony.

A proč právě pečovatelská služba?

Už od počátku bylo naší snahou umožnit seniorům na kopcích a v údolích pohraničního regionu Valašska dožít v domácím prostředí co nejdéle. Prostě tam, kde strávili velkou část svého života.

Dřív se o své rodiče v nemoci a ve stáří staraly jejich děti, pokud zůstaly žít společně s nimi v domě. To se už dávno změnilo, děti se stěhují do měst, ale i když zůstanou v blízkosti, odjíždějí brzy ráno do zaměstnání do města a vrací se pozdě odpoledne, kdy na ně čeká ještě péče o rodinu a mnohdy i jiné povinnosti. Řada z nich tuto péči i tak zajišťovala, a tak často docházelo k vyčerpání a nemoci.

Získat podporu pro zřízení Charity ve vesnickém prostředí nebylo jednoduché. Přitom potřeby jsou stejné, často i akutnější než ve městě. V oblasti, kde Charita působí, je velmi málo pracovních příležitostí a je tedy o to složitější se postarat o své příbuzné, kteří si již nedokážou zajistit některé ze svých životních potřeb. Charita se tak stala vítanou pomocí těm, kteří by jinak museli zvažovat mezi ukončením zaměstnání nebo umístěním příbuzného do domova pro seniory.

Ing. Danuše Martínková.
Ing. Danuše Martínková. Foto: Josef Vrážel

Jaké výzvy přináší poskytování služeb v pohraničním regionu Valašska?

Specifičnost je dána především rozlehlostí. Navíc domy našich uživatelů stojí nejen u hlavní cesty, ale také v údolích a na kopcích, často na samotách. Každá vesnice má těch údolí několik, i desítku kilometrů dlouhých, dokonce u jedné vesnice je jich jedenáct. Proto pečovatelky najezdí stovky kilometrů za měsíc a neptejte se, kolik je to za rok…

Dovolím se přece jen zeptat…

V loňském roce to bylo 172 tisíc kilometrů. Abychom všechny, kteří službu potřebují, mohli obsloužit, potřebujeme kvalitní pečovatelky. Nejen skvěle ovládající úkony, kterými pomáhají našim klientům, ale také skvělé řidičky, které se nebojí vyjet na zasněžený kopec, na cestu, od noci ještě neposypanou. Co ještě nesmí chybět, je nadšení pro svou práci, vstřícnost, úsměv, pochopení a úcta k člověku. Počet pečovatelek pak musí být úměrný k potřebám. K tomu je důležité nasmlouvat například s mladšími důchodkyněmi, případně s maminkami na mateřské, pracovní dohody, aby mohly zaskočit v případě nemoci, dovolené či jiné nepřítomnosti některé z pečovatelek.

Jak to zvládáte v době, kdy je v pečovatelství obecně nedostatek pracovních sil?

Máme štěstí, že jsme v průběhu let získali a udrželi pro tuto službu takové pečovatelky, které práci berou jako poslání, nikoli jen zaměstnání. Pokud bral někdo tuto službu jako běžné zaměstnání, brzy odešel.

Je to práce náročná nejen na fyzičku, ale také na psychickou stránku člověka. Přesto je stále podhodnocená. Hledám důvod: proč si rádi připlatíme za opravu vodovodního kohoutku, za koncert oblíbené skupiny, ale za službu o nás samotné si stanovenou částku zaplatit nechceme? To se netýká jen nás samotných, ale také dotací ze státních institucí, které jsou stále nedostatečné. Služba o člověka se tak stává jednou z nejméně placených prací.

Na druhou stranu, co vše se musí u služby sledovat, abychom na dotace dosáhli? Stále přibývají omezení, co se nezapočítává, a tak, vzhledem k naší oblasti, strávíme na cestě delší dobu a nejsme schopni obsloužit tolik klientů jako někde ve městě, kde žije stovka lidí v jednom „paneláku“ nebo ulici.

Také rozvoz obědů, kterým naše služba u mnohých klientů začíná, je považována za komerční službu a také jakoby nepatří do služby. Přitom je dovoz stále součástí výčtu úkonů v zákoně o sociálních službách. Navíc je u nás rozvoz obědů ke klientům vždy spojen s kontrolou, zda žijí, zda něco dalšího nepotřebují. Naše pracovnice jsou často během týdne jediné, které se s těmito lidmi potkají. Již několikrát se nám stalo, že jsme našli někoho ležet na zemi po pádu, na toaletě s mozkovou příhodou a také na jedné daleké samotě okradené a zbité staré manžele. Proto stále usilujeme o to, abychom tyto obědy mohly vozit. Komerční službu zde nelze nastavit, ale především, nikdo by už klienty nekontroloval. Setkáváme se jinde s tím, že se postaví jídlonosič za dveře nebo pověsí na kliku, a za dveřmi pak nikdo neví, co se děje.

Chápu, že se starým lidem nechce opouštět své domovy, ale stát musí šetřit…

Vzhledem k tomu, že máme zkušenost i s pobytovou službou, je služba v domácím prostředí mnohem levnější (pro klienta i pro stát), i když musíme často ke klientům zajíždět i vícekrát za den. Navíc jsou naši uživatelé doma mnohem spokojenější.

Setkala jsem se často s tím, že je velký luxus jezdit za lidmi na kopce. Mají se sestěhovat do „domova pro seniory“ a bude služba vyřešena. Máme třicet let zkušeností, a tak vím, že to řešením není.

Stále se hovoří o kvalitě služby, co všechno musí být nastaveno, aby byla služba kvalitní, co vše se sleduje. Kvalita ale spočívá také v tom, kde všude jsme schopni službu poskytnout a také jak rychle – to znamená, jak dlouho se musí na službu čekat. To první, co uvádím, nám stále brání dosáhnout na kýženou kvalitu stanovenou u „zeleného stolu“, která počítá s určitou dobou na „cestě“ a s určitou dobou „přímé práce“. A tak se s tím našim ježděním nějak do těch tabulek nemůžeme vejít. Zajímavé je, že z těch, kteří parametry nastavují, se u nás nikdo, za tu řadu let, nezastavil.

A dostupnost služby?

Jednala jsem s řadou těch, kteří opět rozhodují, kdy je únosné uspokojit poptávku po službě. Jedna z nich mi řekla, že by si měli příbuzní tři měsíce protrpět a pak si toho budou víc vážit. Opravdu nám o toto jde, zvlášť v Charitě? Neměla by být pečovatelská služba záchranným kruhem, tou první pomocí, která dokáže uklidnit ty, kteří se chtějí postarat? Poradit, nastavit službu, pomoci s vyřízením příspěvků a zajištěním pomůcek. Jistě, nebudeme třeba hned zajišťovat službu několikrát denně, ale důležité je, že se o někoho mohou opřít, že ví, že na to nebudou sami.

Poskytujeme službu sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Ve svátky stejně, jak ve všední den. Jinak to opravdu nemá smysl.

Během let jsme se dokázali domluvit s místním obcemi a také se sponzory, kteří nám přispívali na pečovatelky. S nimi jsme byli schopni dostupnost zajistit do několika dní, často i dřív. Díky propojení s ošetřovatelskou službou, nyní Domácí zdravotní péčí, umožnujeme našim klientům vracet se dříve z nemocnice domů, často ani do nemocnice jít nemusí. I díky tomu se můžeme spolehnout na podporu místních obyvatel, která se projevuje různými způsoby, ale nejvíce to zažíváme s Tříkrálovou sbírkou, kdy v naší oblasti s 16 700 obyvateli po sečtení koledy vidíme neuvěřitelnou částku, letos například 920 000 Kč.

Takže pomáháte lidem v jejich domácím prostředí s hygienou, nakoupíte, dovážíte obědy…

Nejen to. Hned na počátku založení Charity Nový Hrozenkov jsme začali poskytovat nejen pečovatelskou službu, ale také ošetřovatelskou. Bylo nasnadě, že aby nemuseli staří lidé z kopců dojíždět na středisko, je potřeba občas jim nabrat krev, zajistit převazy, aplikovat inzulin… apod.

Vzhledem k tomu, že lékaři ještě neměli s touto službou zkušenosti, nechtěli často některé úkony nechat na sestrách. A tak bylo ošetřovatelských úkonů zpočátku méně a zdravotní sestry mnohdy pracovaly část svého úvazku jako pečovatelky. Samozřejmě i s odpovídajícím platem. Nebylo to jednoduché, ale snažili jsme se vždy alespoň drobnými benefity tento rozdíl vyrovnávat. Například upravením pracovní doby tak, aby mohly zajistit ráno děti. Nikdy od nás neslyšely, „už jste zase na ošetřovačce s dětmi“ apod.

Když lékaři zjistili, jak naše sestry skvěle zvládají zajištění zdravotních úkonů u klienta, který pak nemusí do nemocnice nebo zbytečně zajíždět na ambulanci, výkonů přibývalo, a teď už pět sester pracuje pouze na zdravotních úkonech. Přesto zůstala velmi dobrá spolupráce napříč zdravotní a pečovatelskou službou. Dokážou si poradit, vzájemně se informovat o stavu klientů, aby se u klientů mohly dle potřeby zajistit obě služby, a on mohl zůstat v domácím prostředí.

Naše zdravotní setry již zvládají v terénu velmi náročné úkony a v rámci multidisciplinárního týmu zajišťují i hospicovou péči. Často s tím, že nemocný zůstává až do konce mezi svými blízkými. A to je to nejlepší, co můžeme nabídnout.

A co auta? Důležitý prostředek k naplnění služby …

Ke službě, zvlášť u nás, nutně potřebujeme auta. V současné době se již dá požádat o auta prostřednictvím dotace na MPSV, někde i KÚ. Kolem roku 2010 to bohužel ještě nešlo, a tak nám nezbývalo nic jiného, než hledat sponzory a granty na jejich pořízení. Právě v roce 2010 vyšla další výzva švýcarských fondů. Proběhlo několik jednání, byla těžká, ale stálo to za to, grant na pořízení aut jsme získali. Jako jediní z podpořených. Po pěti letech složitých jednání jsme si auta přivezli k nám na Charitu. Z tohoto fondu se nám dokonce podařilo ještě získat finance na nízkopodlažní autobus pro 16 cestujících nebo pro 6 vozíčků, s možností je zde místo sedadel ukotvit.

Ještě, než jsme ale tato auta získali, museli jsme vystačit s velmi starými auty a jen pomalu se nám dařilo kupovat auta na leasing, malá s pohonem všech čtyř kol. Nestačilo to a auta stále chyběla. Tak to bylo i před jednou zimou, kdy už jsme nevěděli, jak to zvládneme bez dalšího auta. Zázraky se občas dějí, a tak někdy na začátku prosince se ozval z jedné firmy, která nás už dlouhodobě podporovala, jejich prokurista, mimo jiné měl ve firmě na starosti společenskou zodpovědnost, a ptal se, v čem by nám mohli ještě na konci roku pomoci. Vysvětlila jsem mu naši těžkou situaci s auty a doufala, že alespoň něco přispějí na pořízení staršího auta. On však navrhl, že by nám mohli tentokrát přispět na nové auto, a tak ať se snažím ho co nejrychleji sehnat. Radost byla veliká, nádherný dárek pod stromeček. A tak jsem si jedné únorové soboty odvezla z jejich firemního plesu nejen maketu auta, ale také auto pro nás. Stále na to myslím s vděčností. Zázraků během let bylo víc, ale to snad někdy příště.

Ještě bych se ráda vrátila ke kvalitě pečovatelské služby.

Ta souvisí také s komunikací s příbuznými, že nejde jen o samotnou péči o jejich blízké, ale také o to, abychom dokázali pomoci i jinak. Ukázat jim, jak s nimi manipulovat, aby se tak „nenadřeli“, jaké pomůcky při péči mohou pomoci a jaké potraviny jsou pro takové lidi vhodné. Velmi se nám osvědčilo i zprostředkování setkání pečujících, kteří si nejen vyslechli naše rady, ale také mohli navzájem sdílet své starosti a vše, co služba přináší. Nebyli na to už sami. V jednom období se nám dokonce podařilo získat grant na tato setkávání s tím, že jsme s pečujícími mohli vyjet na krátký odpočinkový víkend. Péči o jejich příbuzné jsme v tu dobu zajistili. Všichni si to moc pochvalovali, dny volna jsou pro ně vzácností, snad někdy nějaká ta hodina. Bohužel tam, kde se rozhodovalo o dalším podobném grantu, se tento záměr zdál zbytečný.

Vítanou aktivitou pro naše seniory je setkávání v průběhu roku a zájezdy do okolí.

Jen na dokreslení, služba je poskytovaná v oblasti sedmi obcí o celkové rozloze 24 000 ha, žije zde 16 700 obyvatel a za rok se najede 172 000 kilometrů k 290 klientům. To vše je zabezpečeno 14 pečovatelkami, 365 dní od 6 do 21 hodin, někdy i 5krát denně.

Mimo Charitní pečovatelskou službu má Charita Nový Hrozenkov domácí zdravotní péči, osobní asistenci, denní stacionář pro seniory, odlehčovací pobytovou službu – 5 lůžek, dům pokojného stáří pro 19 klientů, sociální rehabilitaci – po šesti letech činnosti byla teprve zařazena do sítě sociálních služeb, poradnu – prozatím není zařazena do sítě sociálních služeb, půjčovnu kompenzačních pomůcek – s velkou nabídkou polohovacích postelí, invalidních vozíků i s možností propůjčení dýchacích přístrojů. To vše zajišťuje více než 80 pracovníků, sídlících ve třech opravených charitních budovách, asi 20 dohod, s 35 auty.

Více o Charitě a možnostech její podpory naleznete ZDE.

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit
×

Podobné články