Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) přišla s poměrně kuriózní zprávou. Oznámila povinnost evidence tvůrců audiovizuálního mediálního obsahu, jako ...
„Moje myšlenky jsou pro novináře příliš komplikované.“ Tak zní parafráze výroku Emmanuela Macrona z roku 2017. Tehdy jeho kancelář zdůvodnila, proč se francouzský prezident nezúčastní tradičního interview na Den Bastily, tím, že Macronův „složitý myšlenkový proces se špatně přizpůsobuje hře na otázky a odpovědi s novináři“.
Na první pohled nepochopitelné Macronovo rozhodnutí vyvolat po oznámení výsledků evropských voleb předčasné parlamentní volby je připisované právě jeho komplexnímu rozhodovacímu procesu.
Zatím se jedná o jediný konkrétní dopad eurovoleb, který navíc vyvolal paniku napříč kontinentem. Ve Francii jasně zvítězilo populistické Národní sdružení Marine Le Penové, získalo 31,2 % hlasů. Promacronovská koalice vedená jeho stranou Obnova obdržela 14,6 % a skončila druhá. Vypsání předčasných voleb v takové situaci se jeví jako politická sebevražda a předání vládních klíčů údajné krajní pravici.
Na Macronovi je sympatická jeho nezastíraná arogance. U hlavy nejarogantnějšího evropského národa je to logické. Pomáhá tomu i současná podoba francouzského prezidentství. Několik století zuřící konflikt mezi monarchisty a republikány se nakonec vyřešil ustanovením voleného krále. Prezidenti, kteří hráli na monarchistickou notu obsaženou v úřadě, bývali populární, či alespoň vážení. Proto Francouzi rádi vzpomínají na Charlese de Gaulla i Françoise Mitterranda. Naopak François Hollande, který působil jako šedivý úředník, příliš nezapůsobil a skončil po jednom volebním období.
Macron rozhodně umí monarchistickou notu rozehrát. Uspořádal tak společnou schůzi obou parlamentních komor ve Versailleském paláci. Výrostkovi, který na něj zavolal „Jak se vede, Manu?“, vynadal, že ho má oslovovat „pane prezidente“. A muž, který vrazil Macronovi facku, dostal čtyři měsíce vězení a doživotní zákaz zastávat veřejný úřad. Kvůli odtažitému způsobu vlády se Macronovi přezdívá Jupiter, podle krále římských bohů.
Jedno z vysvětlení předčasných voleb tak je, že francouzský lid zklamal svého prezidenta, ten ale jako milostivý vládce se rozhodl dát mu šanci na reparát. „Prezident přenáší odpovědnost zpět na francouzský lid. V evropských volbách hlasovali hloupě, teď je na nich, aby rozhodli,“ řekl Financial Times senátor a Macronův člověk François Patriat.
Moc francouzského prezidenta je velká. Britové, jejichž premiér musí zvládat rozhádanou sněmovnu, často považovali třeba de Gaulla téměř za diktátora. Ale ani jeho moc nebyla neomezená. Bez většiny v parlamentu má francouzský prezident omezený prostor k manévrování. Od roku 1958, kdy byla přijata současná ústava, tato situace nastala třikrát. Říká se tomu kohabitace. V roce 2000 bylo prezidentské období zkráceno ze sedmi let na pět, aby prezidentské a parlamentní volby probíhaly krátce po sobě a tím se zmenšilo nebezpečí kohabitace.
V roce 2022 macronovci sice vyhráli, ale nezískali absolutní většinu. Od té doby vládnou menšinově. Nebezpečí vyslovení nedůvěry a vyhlášení předčasných voleb tak bylo neustále přítomné. Předpokládalo se, že by to mohlo nastat na podzim, pokud by parlament neschválil návrh státního rozpočtu. Macron se rozhodl, že nejlepší obrana je útok, a ohlásil nové volby sám. Stejně nemůže až tolik ztratit, ale naopak mnohé získat.
Volby do Národního shromáždění jsou jiná disciplína než do europarlamentu. Zatímco do Štrasburku se volí poměrně a Francouzi často tyto volby využívají k protestu, do Paříže se volí většinově a dvoukolově. V minulosti to fungovalo jako nepřekročitelná bariéra pro Národní sdružení. V druhém kole se protilepenovské síly spojily a volily kohokoli, kdo nekandidoval za Národní sdružení. Macron evidentně počítá s tím, že tento efekt zafunguje i nyní. I tak je to ale velký risk. Le Penová již několik let pracuje na pečlivém očištění strany od těch nejextrémnějších elementů. Naposledy třeba zařídila vyloučení německé AfD ze společné eurofrakce, když jeden z jejích představitelů prohlásil, že ne všichni esesáci byli kriminálníci. Zároveň roste zoufalství Francouzů z jejich politiků a Národní sdružení je poslední partaj, která nedostala šanci se stavem země něco udělat. Díky tomu sanitární kordon kolem Le Penové se neustále zmenšuje. Její Národní sdružení jedná o spolupráci s menší populistickou antiimigrační stranou Reconquête i se středopravicovými Republikány. Je dokonce favoritkou na vítězství v příštích prezidentských volbách v roce 2027.
Což je nejspíše poslední důvod, proč se Macron rozhodl vyhlásit předčasné volby. Le Penovou opovrhuje a dvakrát ji porazil v prezidentských volbách. Pokud by ho ale vystřídala v Elysejském paláci, veškeré jeho snažení by přišlo vniveč. Další volební porážkou jí chce sebrat vítr z plachet a oslabit ji.
Zároveň ale francouzským mediálním prostorem koluje teorie, že Macron chce, aby Le Penová, přesněji její chráněnec Jordan Bardella, jenž je kandidátem na premiéra, vyhrála. Předchozí zkušenosti s kohabitací ukazují, že z problémů voliči viní spíše premiéra než prezidenta. Macron tak prý doufá, že se Národní sdružení vládním angažmá znemožní a tím torpéduje šance Le Penové stát se prezidentkou.
Je vidět, že Macronovy důvody pro vypsání nových voleb jsou opravdu komplexní. Jen aby to nepřekombinoval.
00:02
