Od začátku 19. století se tu začaly stavět krásné lázeňské dvory, hotely a vily, jež byly a jsou rozprostřeny v hlubokém kaňonu horské říčky Cerne, jejíž slovanský název vypovídá o pestré etnické minulosti tohoto místa.
Foto: Jiří Peňás
6
Jaguar představil novou tvář, která radikálně obrací dosavadní směřování britské značky. Výrobce luxusních automobilů naskakuje na progresivistické vlivy, které ...
Hluboko v divokých slujích a roklinách balkánských je úžasné místo, jež jako by sem bylo přeneseno z úplně jiného světa. Ten svět zanikl, ne zas tak dávno, zato definitivně. Tady po něm zůstaly velkolepé rozpadající se kulisy, jež ho připomínají a vyvolávají představu, jak asi mohl být krásný. Jen se trochu zasnít: secesní klobouky na hlavách dám pod slunečníky, po jejich boku vykračují oficíři v elegantních c. a k. uniformách, k tomu jim vyhrává promenádní kapela, doplněná nějakých cikánským houslistou, slyšet je ržání koní, klapot podkov a šustění kol ekvipáží na bílým pískem sypaných chodníčcích podél honosných lázeňských budov. Z nich se jakoby trochu kouří, protože ukrývají vřídla teplých léčivých pramenů, které zde všude tryskají a bublají. Společnost vídeňská a pešťská sem vážila dlouhou cestu, aby tady, před branami Orientu, zažívala rozkošné dny a týdny, které jsou zpestřovány očekáváním vznešených hostů, možná samého císaře a císařovny Sisi, která si to tady obzvlášť oblíbila, neboť to odpovídalo její romantické a vše zvláštní obdivující povaze.
To místo se jmenuje Băile Herculane, což je samozřejmě rumunsky, neboť jsme v dnešním Rumunsku, ale ta dávná společnost, když si sem kupovala lístky na vlak, říkala spíš Herkulesbad nebo Herkulesfürdő, což je pokaždé Herkulovy Lázně. To jméno je ovšem mnohem, mnohem starší, opravdu autenticky antické, žádný novodobý marketingový klam. Pojmenovali ho tak už Římané, Ad Aquas Herculis, U vod Herkulových, tedy Heraklových, jak mu raději říkáme my, vyrostlí na řecké mytologii. Herakles se tady prý vykoupal po nějakém svém heroickém skutku, ale bližší podrobnosti jsem k tomu nikde nenašel: ani Karl Kerényi v Mytologii Řeků a ani Robert Graves v Řeckých mýtech se v obsáhlém líčení Heraklových činů nezmiňují o nějakých podunajských lázních, kde by největší hrdina bájné antiky nechal odpočinout svému zajisté velmi namáhanému tělu. Snad nejblíž se k těmto končinám mohl přiblížit, když se vydal pro jablka Hesperidek do země Hyperborejců, což bylo zaručeně za řekou Istros, jak Řekové říkali Dunaji. Nebo možná když po celém známém světě, Řekové tomu říkali oikuméné, pronásledoval kerynejskou laň, protože měl těch svých dvanáct úkolů a tady si všiml vyvěrajících teplých pramenů. Ty tu zůstaly v podobě takových loužiček či korýtek, do kterých se dá ponořit jen tak, aniž se vybírají poplatky. Sociolog Klvač, o kterém jsem psal v minulých dílech, nás k jednomu takovému jezírku zavedl, šlo se tam podél potrubí, klopýtalo po cestě z betonových panelů, na konci se ve vodě, kterou by si člověk natočil do vany, nořilo několik rumunských těl, k nimž se někdo, ne ale každý, z naší výpravy přidal. Voda je to zajisté léčivá, dokonce mnoha způsoby, mně jeden starší koupající se Rumun doporučoval, nechť si víčkem od PET lahve propláchnu oční bulvy, což jsem ze zdvořilostních důvodů učinil, očekávaje brzký příchod zánětu spojivek – který se naštěstí nedostavil.
Tenhle zapadlý kout Banátu byl do osudového Trianonu tisíc let součástí zemí koruny svatoštěpánské, tedy Uher. Od roku 1920 patří Rumunsku, leží v jeho jihozápadní části, asi dvacet kilometrů od Dunaje
Foto: Jiří Peňás
Ať již si Heraklovo koupání Římané vymysleli, nebo k tomu měli své informace, založili tady základy lázeňství, které souvisely ovšem s válkami, jež tu vedli v zájmu rozšíření svého impéria. Neboť toto je kraj, kde se odehrávaly legendární boje s Dáky, kteří se jen tak lehce nechtěli připojit k dobrodiní civilizace. Císař Traianus s nimi vedl velmi vyrovnaný souboj, ze kterého se jeho legionáři kurýrovali v teplých pramenech, jež nejspíš pro zvýšení účinku spojili s Heraklem, tedy s Herkulem. Rumunská představa o sobě samých je zajímavě rozpolcena na hrdost na to, že vzdorovali Římanům, a zároveň pýchu na to, že jsou autentickými potomky těch samých Římanů – Romani. Ironií osudu se k tomu přidá ještě jiné etnikum, jež si samo říká také tak. Tento historický patriotismus má své kamenné projevy. Po cestě podél Dunaje je do skály vytesaný obrovský strašidelný obličej jakéhosi balkánského Krakonoše, má to být ovšem slavný vůdce čili conductor Dáků Decebal, Decebalus Rex je tam vytesáno. Prý to sponzoroval v devadesátých letech nějaký místní vlastenecký miliardář, zvěčnil se v nápisu Dragan fecit čili Vyhotovil, rozuměj zaplatil, Dragan. Já na to hleděl s pochopením, dost to připomíná známou obří hlavu našeho sochaře Václava Levého u Želíz, ale ony by to spíš asi měly být ty hlavy „zakladatelů“ v Mount Rushmore v Jižní Dakotě.
Foto: Jiří Peňás
Nový život Herkulových Lázní začal, když byla během 18. století osmanská říše zatlačena za tzv. Vojenskou hranici a mohl se poněkud civilizovat i tenhle zapadlý kout Banátu, jenž byl do osudového Trianonu tisíc let součástí zemí koruny svatoštěpánské, tedy Uher. Od roku 1920 patří Rumunsku, leží v jeho jihozápadní části, asi dvacet kilometrů od Dunaje. Od začátku 19. století se tu začaly stavět krásné lázeňské dvory, hotely a vily, jež byly a jsou rozprostřeny v hlubokém kaňonu horské říčky Cerne, jejíž slovanský název vypovídá o pestré etnické minulosti tohoto místa. Domácí obyvatelstvo bylo převážně rumunské, ale to byli vesničané a horalé, zajisté rázovitého typu, které měla tak ráda Sisi: chodila prý na trh a vybírala si sýry a vejce a jiné věci, které bychom nyní nazvali eko, i když osobně bych se divil, kdyby je Sisi opravdu také konzumovala.
Foto: Jiří Peňás
Ona poloha a to, co k ní civilizace v 19. století přidala, velmi připomíná naše Karlovy Vary nebo Teplice. Herkulovy Lázně těm nejznámějším evropským kurortům zdatně konkurovaly svým luxusem a službami, a to měly ještě něco navíc, tedy tu atmosféru jihu a divokých bílých skal, které se zvedají přímo nad údolím, takže to tu vypadá věru exoticky, že si lze představit, jak se z těch skal snášejí nějaké mytologické příšery a zvyšují atraktivitu místa. Ty vůbec nekrásnější lázeňské paláce, hotely, sanatoria jsou z posledních desetiletí onoho století, které ještě umělo spojit pohodlí a krásu, což vyvrcholilo v architektuře a estetice evropských lázní: ostatně tak to bylo všude po Evropě, i u nás v Karlsbadu a Marienbadu, i když zároveň všude trochu jinak. Železnice sem jezdila od roku 1879, trať vedla (a vede) z Pešti přes Temešvár až do Bukurešti, ještě dnes by se sem tak dalo přijet, hned jsem o tom začal uvažovat, když naše expedice Banát 24 (viz minulé díly) zastavila u pitoreskní budovy malého nádraží ve stylu lázeňského neobarokního pavilonku, ve kterém chyběl jen tryskající pramen a zdravotní personál. Cestující se vyvalí z vlaku a hned se shání po drobných, aby si nechal od drážního sluhy objednat fiakr do svého hotelu. Místní obyvatelstvo se uklání, brebentí valašským dialektem, hned nabízí nějaké tretky, folklorní výšivky, škapulíře proti vampýrům, pijavky v lahvích, zaručené léky proti příjici. Teď ovšem tady sviští silnice, všechno je jaksi balkánsky upadlé a potlučené, uvnitř jsou mozaiky ze sedmdesátých let, řekněme s motivy rumunského lesnictví a lidového léčitelství.
Foto: Jiří Peňás
Ve staré části Herkulových Lázní je odhadem polovina budov opuštěných a chátrá. Zvlášť ty nejkrásnější lázeňské domy jsou ve stavu ruinozním, asi jako u nás ubohá Kyselka–Kysibl, ty naše Pompeje bez Vesuvu. Prý je to ale lepší než před dvaceti lety, něco se už opravilo, i když něco tak, že by bylo skoro lepší, kdyby se to nestalo: plasty, zateplení, řvavé barvy. O několik kilometrů dál jsou nové lázně, fantastický soubor brutalistních hotelů z éry Nicolaea Ceaucesca, který se cítil být reinkarnací hrdinného Decebala. Svým způsobem mají také něco do sebe. Jsou to opravdová monstra herkulovských rozměrů. Kupodivu jsou v provozu a zdá se, že mají svou klientelu. Vlezl jsem do jednoho, jmenoval se Dacia, nebo možná Roman nebo Decebal, s úmyslem vyjet výtahem do nejvyššího (dvanáctého) patra a tam se rozhlédnout po okolí. To se stalo. Výtah zastavil, dveře se se skřípotem otevřely a já po chodbě plné harampádí došel na balkon, ze kterého odpadávala drolící se podlaha a zábradlí jen tak tak drželo pohromadě. Stačil krok – a možná by tenhle článek už neměl kdo napsat. Tak zatím ale měl.
00:02
