Už jste se dnes pořádně naštvali? Obdrželi jste svou denní dávku mediálních potvrzení, že se všechno řítí do pekla? Pokud ne, můžeme doporučit článek o tom, ...
Už jste se dnes pořádně naštvali? Obdrželi jste svou denní dávku mediálních potvrzení, že se všechno řítí do pekla? Pokud ne, můžeme doporučit článek o tom, jak stát, tedy jeho orgány Vojenská policie a ÚOOZ, zlikvidoval jednu firmu, dost možná ve prospěch konkurence.
Příběh je už starší, soudy majitele firmy očistily a ten se už dnes jen soudí o odškodné. Firma Koldi dodávala armádě pneumatiky, například i pro velká terénní auta T-815. Jenže v roce 2010 jejich výrobce, slovenská firma Matador Púchov, součást koncernu Continental, jejich výrobu ukončil. Vyráběly se na Ukrajině a slovenský partner Koldi se s vědomím Continentalu dohodl přímo se závodem na Ukrajině, že je tam vyrobí přímo pro něj. Jak později konstatoval soud, byly to „originální pneumatiky, vyrobené originální technologií a na originálních strojích a formách, z materiálu odpovídajícího technickým požadavkům na ně kladeným“.
Jenže kdosi ve Vojenské policii si umanul, že se jedná o „padělky“. Policisté začali pneumatiky dodané k vojenským útvarům zabavovat a majitele firmy Koldi a jeho slovenského partnera obvinili z podvodu a z porušení práv k ochranné známce.
Takže v armádě vznikl kritický nedostatek pneumatik. Jako na zavolanou přišla s nabídkou pneumatik, které by mohly vyhovovat, firma Berthold Brno. Byly to indické pneumatiky. Firma do té doby do pneumatik nedělala, nápad majiteli prý vnukl Jaroslav Strnad, zakladatel zbrojařského koncernu CSG (otec Michala Strnada, který dnes firmu vede). Na objevení indických pneumatik se dokonce podílel jeden z vojenských policistů, který Koldi vyšetřoval. Pneumatiky získaly homologaci od státního úřadu, a dnes tedy armáda používá indické pneumatiky. Což je asi z hlediska odolnosti a bezpečnosti dodavatelských řetězců horší než z Ukrajiny, respektive ze Slovenska, ale armáda původně zkoušela dokonce ruské pneumatiky, které ovšem – z dnešního hlediska naštěstí – nevyhovovaly.
Celé se to odehrálo v letech 2010–2020, soud nakonec majitele firmy Koldi Jana Suchého zprostil obžaloby, stát se mu omluvil a zaplatil symbolické odškodné 75 tisíc, ovšem jeho firma to pochopitelně nepřežila.
Nebýt toho, že to soudy nakonec rozklíčovaly, mohla to Vojenská policie a šlachtovci prodávat jako vysoce žádoucí boj proti korupci. Vždyť na armádních zakázkách se pořád snaží někdo vydělat a podstrkovat armádě nevyhovující výrobky. A respektování ochranných známek je přece v tržní ekonomice velmi důležité, je to něco, podle čeho poznáte civilizovanou zemi. Padělky netolerujeme ani na pofiderních tržnicích, natož v armádě!
Jenže je tu taková zajímavá věc. Když se podíváme na zaostalé země s nefungující ekonomikou, jež trpí korupcí, zjistíme, že ty země trpí nedostatkem všeho možného kromě jedné věci – předpisů. Těch mají kupodivu vždycky dost, byť by část obyvatel byla negramotných. Předpisy, v nichž my máme sklon vidět znak civilizovanosti a prostředek dobrého fungování, se ovšem dávno naučili používat jako nástroj vykořisťování. Americký cestovatel a spisovatel Chris Arnade nedávno popsal, jak byl při své návštěvě Nairobi neustálým, rutinním terčem vyděračů vydávajících se za policisty, kteří se z něj snažili vytáhnout pokutu za porušení nejroztodivnějších předpisů. Nejkreativnější byl (skutečný) policista, který právě rozehnal demonstraci a poté, co neuspěl s nabídkou dodávky děvčete na pokoj, oznámil Arnadeovi, že musí zaplatit „daň z nepokojů“.
Všichni experti se shodují, že korupce je klíčovým faktorem, proč některé země zůstávají zaostalé (neshodují se ovšem v tom, proč jsou některé země tolik zkorumpované). Tento typ nízkoprahové korupce, vyžadování rutinních plateb při rutinních službách občanům, už u nás bohudík tolik nemáme. A i proti té velké se jistě dílem podařilo zakročit, což zase jistě má nějaký odstrašující účinek.
Podle průzkumu STEM/MARK z letošního září považují korupci za nejdůležitější problém jen dvě voličské skupiny: podnikatelé a důchodci nad 65 let; pro všechny ostatní je buď až někde na pátém místě, nebo se pro samou drahotu a potraviny a zdravotnictví mezi první pětici problémů vůbec nedostala. Dává to smysl, podnikatelé se setkávají s korupcí v situacích, kam většina řadových občanů nepřijde, a důchodci žijí nejvíc v minulosti a nejvíc se dívají na zprávy v televizi. Ale velká protikorupční hysterie, kdy o veřejných zakázkách zpívaly i hvězdy pop music a politici se ucházeli o přízeň protikorupčních organizací, vyvanula. Nejméně dvě strany – Věci veřejné a ANO – se na ní vyvezly k moci. Jedna už neexistuje, druhá dávno akcentuje jiná témata.
Bylo by nepoctivé říkat, že k ničemu nevedla. Ale taky jsme za ni něco zaplatili, a pokud to nebylo jeden krok vpřed, dva kroky vzad, tak opačně už možná ano. Nevídáme sice už tak často karlovarské losovačky, ale taky jsme měli nějakou dobu zcela nepoužitelný zákon o veřejných zakázkách. Díky službě Hlídač státu máme lepší přehled o veřejných zakázkách a dotacích než v leckteré západní zemi. Prokurátoři zaznamenali několik zářezů – Rath nebo Dozimetr –, ale taky tu byla kauza Parkanová, generál Halenka, jízdenky Dopravního podniku anebo třeba shora popsaný případ. Ve státním zdravotnictví je korupce endemická, pomalu snad není pražská nemocnice, odkud by někoho neodvedli do vazby, ale na doktorská ega zřejmě odstrašující účinek nefunguje. A raději ani nezačínejme o Šlachtově a Ištvanově zásahu na Úřadu vlády v roce 2013.
Ale ani to asi není největší problém. Na jeho popsání nemáme pojmový aparát, myšlenka na něj se vkrádá, aniž by byla po ruce odpověď. A je to tohle: Za tu dobu, co se na té transparentnosti, zpřesňování předpisů, potírání korupce a vymáhání zákonů usilovně pracuje, se nezdá, že bychom byli s fungováním státu spokojenější, že by se naše země a celá Evropa někam posunula či měla aspoň před sebou perspektivu či vizi takového posunu. Vždyť přece mělo být líp.
00:04
