Zatím dobrý byl spisovatelský rauš, říká Jan Novák o své knize o Mašínech

Rozhovor se spisovatelem a scenáristou Janem Novákem o mašínovském románu, relativizaci občanských selhání, exulantství, o jeho vztahu k Milanu Kunderovi i o tom, zda smí být autor životopisné literatury zaujatý.

V rámci festivalu dokumentárních filmů Nezlomní a obětovaní bude v předpremiéře uveden „mašínovský“ dokumentární film Útěk do Berlína, který Jan Novák natočil společně s režisérem Martinem Froydou. V dokumentu se vydávají po stopách asi nejdramatičtějšího českého příběhu studené války, při které se podařilo z původní pětice mužů třem z nich dostat do Západního Berlína. Celý program festivalu Nezlomní a obětovaní včetně možnosti zakoupit vstupenku do kina Atlas je zde.

Váš oceněný román Zatím dobrý zpracovává „největší příběh studené války“, jak anoncuje obálka knihy. Pamatujete si ještě, kdy jste vůbec poprvé slyšel o bratrech Mašínech? A jak dlouho ve vás zrál nápad o nich napsat knihu?

O příběhu bratří Mašínů jsem se poprvé doslechl od Miloše Formana. Dopisovali jsme spolu jeho autobiografii, já zas jednou přiletěl z Chicaga a Miloš mi podal útlou brožovanou knížku: „Novák, dneska nebudeš spát!” Byla to první věc, která o Mašínech vyšla, Rambouskova a potažmo Ctiradova verze příběhu s názvem Jenom ne strach. A Miloš měl pravdu, knihu jsem zhltl jako lžičku kaviáru, žádný takový příběh jsem neznal, ovšem po jeho přečtení ve mně vibrovalo tolik otázek, že mi bylo jasné, že v této verzi není ani dopovězený, natož vyčerpaný. A hned jsem zatoužil zmocnit se ho beletristicky. Teprve později jsem pochopil, že Jenom ne strach byl do velké míry přepisem syrového, nádherně konkrétního textu, který Ctirad s Josefem a Milanem Paumerem sepsali za čerstvé paměti v roce 1955, textu, s nímž jsem potom sám pracoval při psaní mého pravdivého románu.

No a tehdy na Formanově farmě jsem po přečtení Jenom ne strachu Miloše donutil, aby Rambouskovi zavolal — po tom toužil každý český spisovatel, že mu zavolá Miloš Forman — a od něj jsem získal číslo Josefa Mašína. Ten si přečetl Co já vím?, které mezitím vyšlo anglicky, a líbilo se mu to tak, že souhlasil, abych jejich příběh sepsal i já.

Odkud jste – kromě Rambouskovy knihy – primárně čerpal informace? A jak se stavěli Radek, Josef a Zdena Mašínovi k myšlence románu o jejich životním příběhu? Neprotestoval někdo z nich?

Pepa Mašín je zvyklý dělat všechno pořádně, proto je v životě tak úspěšný. Nejdřív mi do Chicaga přivezl bednu nejrůznějších dokumentů, včetně rukopisů Radka i jejich sestry Nendy, dopisů, policejních a soudních záznamů, abych si je prostudoval. A mezitím jsme si povídali a já si to nahrával. Několikrát jsem za ním byl v Kalifornii, on byl zase za mnou párkrát v Chicagu. Probírali jsme spolu nejenom všechny podrobnosti jejich příběhu, ale i života celé rodiny. Pepa byl naprosto otevřený, zodpověděl každou mou otázku, včetně těch, které mu nebyly příjemné. A posléze mě propojil se Zdenou Mašínovou a jejím mužem Rudolfem Martinem, bývalým učitelem marxismu-leninismu na FAMU, a ti dva mně v Olomouci svěřili svůj stejně neuvěřitelný příběh i hromadu estébáckých materiálů. Jako posledního jsem zpovídal Radka v Clevelandu. Stavoval jsem se u něj několikrát na svých cestách autem z Chicaga do Princetonu. A v neposlední řadě mi své důležité rozhovory s ostatními členy Mašínovy skupiny a jejich příbuznými celou dobu posílal kolíňák Pavel Pobříslo.

Když jsem měl první verzi knihy hotovou, dal jsem ji přečíst všem třem sourozencům Mašínovým. Pepa mi poslal pár stránek věcných poznámek. Většinou se jednalo o faktické opravy jejich arzenálu při různých akcích. Zdena skoro žádné připomínky neměla a Radek text nikdy ani nečetl, ale to mi přiznal až později.

Zatímco skupina Tří králů, ve které významně figuroval otec obou bratří, generál Josef Mašín, je dnes historiky i veřejností vnímána jednoznačně kladně a její členy, stejně jako další účastníky protinacistického odboje, chápe česká veřejnost bez uvozovek jako hrdiny, snahy o ocenění jeho synů jsou až do dnešní doby stále kontroverzní. A názor na ně rozděluje společnost na jedny, kteří si jich váží a obdivují je – a na druhé, kteří o nich neváhají hovořit jako o vrazích. Proč myslíte, že ozbrojený odboj proti stejně zločinné ideologii, jako byl nacismus, dodnes část veřejnosti nepovažuje za legitimní?

Těch důvodů je celý konvolut, ale velkou roli tu určitě hraje fakt, že většina československé společnosti postupně nalezla nějaký způsob soužití s komunistickou totalitou. Disidentů, kteří ji vnímali jasně, bylo jako šafránu. Určitě tu byla spousta dalších lidí se stejně jasným morálním kompasem, kteří se jen nechtěli zbytečně vystavovat estébácké perzekuci, ale velkou část československé společnosti totalitní myšlení nějak pokřivilo. A dnes není lehké dívat se zpátky na to, jak si člověk na veřejnosti automaticky nasazoval masku a považoval to za normální, a tak hodně lidí raději všelijak relativizuje to, co dělali ostatní, ale co se relativizovat prostě nedá. Nebudu tady vypočítávat, co všechno komunisti po převzetí moci napáchali, ale když už se rozhodli, že násilím vnutí celé společnosti svou představu nového pořádku, ostatně představu psychologicky naprosto naivní, proč nenechali ty, kteří s nimi nesouhlasili a kteří chtěli žít jinak, prostě odejít někam jinam? Proč obehnali celý svůj divný experiment ostnatým drátem a na hranicích stříleli ty, kteří se ho jen nechtěli zúčastnit?

Přesto, neměl jste vy sám nějaký moment v příběhu skupiny bratří Mašínů, se kterým jste vnitřně nesouhlasil nebo s ním měl problém?

Nejsem typem člověka, který by se bezvýhradně a úplně ztotožňoval s názory někoho jiného, takže například s Pepou Mašínem stále ještě vedu výživné debaty, třeba o Václavu Havlovi anebo Donaldu Trumpovi, ale s akcemi Mašínovy skupiny souhlasím vnějšně i vnitřně.

Román Zatím dobrý je psán velmi čtivým svižným, stylem. Jedna recenzentka napsala, že Váš vyprávěcí způsob „je rychlý jako útěk anebo jako náhlé zatýkání“. Psala se vám skutečně kniha lehce, nebo se vám téma nějak vzpíralo?

Zatím dobrý se psalo samo, byl to spisovatelský rauš, ale tak to u nejlepších věcí bývá.

Poté, co se hrdinové dostanou dobrodružně až na Západ a posléze do Ameriky, přijde jistá deziluze a zklamání ze západní politiky, která se navenek rétoricky hlásila k osvobození východní Evropy, ale ve skutečnosti se neodhodlala pustit do konfliktu se sovětským blokem. Vy sám jste s rodiči emigroval jako dospívající chlapec. Zažil jste i vy sám po přesídlení do USA nějaký typ vystřízlivění nebo zklamání? Jaké byly Spojené státy na začátku 70. let?

Když jsem v červnu roku 1970 přistál s rodiči ve Spojených Státech, byla Amerika demograficky o dvacet let mladší, fyzicky minimálně o dvacet kilo lehčí, farmakologicky a psychologicky o dvacet druhů sedativ a „happy pills“ odolnější a ještě jí nevládla Big Mother (to je pojem mého syna Adama), takže například k bazénu tehdy ještě patřilo skákací prkno… U mě žádná deziluze neproběhla, na to jsem ještě nebyl dost starej, jenom jsem v Chicagu dospěl a začal vnímat, jak to mezi lidmi chodí.

Bratři Mašínové a Milan Paumer neutíkali na Západ kvůli tomu, aby tam zbohatli, mohli podnikat a mít se dobře. Chtěli vstoupit do americké armády a vrátit se v jejích řadách osvobodit Československo od komunismu. To se nepovedlo, protože Západ třetí světovou válku rozpoutat nechtěl. Účet za jejich útěk byl dlouhý a krutý: Popravení Zbyňka Janaty, Ctibora Nováka a Václava Švédy, smrt matky obou bratří ve vězení, sestra celý život šikanovaná Státní bezpečností, přátelé i příbuzní dlouhé roky zavření. Přesto jste v románu při rekapitulaci osudů zúčastněných v několika případech zmínil, že „ničeho nelitují“. Narazil jste naopak na někoho v příběhu zainteresovaného, kdo jim to měl za zlé?

Nenarazil.

Dobrá, pojďme ještě jinam: před třemi lety vám vyšla rozsáhlá a hojně probíraná životopisná kniha o spisovateli Milanu Kunderovi. Čtenář, který zná vaše jiná díla, si musel všimnout, že Milana Kunderu jste si prostě neoblíbil. Ba naopak jakoby všechno, co jste o něm při psaní knihy zjišťoval, vedlo – vedle respektu k jeho spisovatelskému nadání – víc a víc až k určitému pohrdání Kunderou jako člověkem. U Mašínů se naopak od počátku jevíte být autorem, který svým hrdinům fandí a sympatizuje s nimi. Může a smí být autor životopisné literatury zaujatý?

Já nesouhlasím s premisou vaší otázky. Zatím dobrý a Kundera: český život a doba jsou zcela odlišné knihy. Ta první je „pravdivý román”, opřený o skutečné události, kam až to bylo možné, ale ty události jsou procezené vědomím romanopisce ve snaze jim znova dodat puls života. Kundera: český život a doba je životopis, pečlivě opřený o podpůrný aparát o síle 1800 poznámek pod čarou, který přináší i řadu významných textových objevů o Kunderově díle. A já jsem Kunderou určitě nikdy nepohrdal, jako spisovatele ho velice uznávám, ale to, co jsem o něm během rozsáhlých rešerší zjistil, dost podstatně upravilo, jak ho vnímám a jak ho popisuju. Myslím, že to byl velice komplikovaný, manipulativní a asi i dost nešťastný člověk, který svou náturu při psaní literatury skvěle zúročil.

Žádný spisovatel, ale ani filosof anebo vědec není úplně objektivní, protože člověk objektivní být ani nemůže. Objektivní je pouze Bůh, pokud existuje, všichni ostatní vnímáme svět z nějakého bodu, na němž jsme se narozením nahodile ocitli. To znamená, že každý máme jen ten svůj pohled na životy jiných, a já si to jako životopisec uvědomoval a řídil jsem se podle toho, jak nejlíp jsem to dokázal.

Kniha o Kunderovi má mít i druhou část, která se bude odehrávat po jeho emigraci do Francie. Vy sám máte zkušenost s emigrací a řada vašich knih exil tematizuje nebo pracuje s motivy exulantů a přesídlenců: namátkou Milionový džíp, Striptease Chicago, Zatím dobrý… Připadáte si jako „exilový autor“? A kým se vlastně cítíte být víc – Američanem, nebo Čechem?

Když píšu anglicky, tak si připadám jako mladík z Chicaga. A když píšu česky, tak si připadám jako kluk z Kolína. A přitom jsem už úplně šedivej.

Jan Novák

Česko-americký spisovatel, filmový scénárista a dramatik. Narodil se v Kolíně. V roce 1969 odešel s rodiči do Rakouska a odtud po ročním pobytu v uprchlickém táboře Traiskirchen do USA. Studoval na Shimer College ve státě Illinois a humanitní vědy na Chicagské univerzitě. Vystřídal řadu příležitostných zaměstnání. Knižně debutoval česky psaným souborem povídek Striptease Chicago, které vyšly v Sixty-Eight Publishers v Torontu (1983). Od té doby píše anglicky. Je mimo jiné autorem próz Miliónový jeep (1989), Samet a pára (1992), Co já vím? (vzpomínková kniha Miloše Formana, 1994), Komouši, grázlové, cikáni, fízlové a básníci (1995), Děda (2007) a několika divadelních her. Jako scenárista spolupracoval s Milošem Formanem, Davidem Ondříčkem či Jurajem Jakubiskem.