Je to člověk, fotky to fotit může?

KOMENTÁŘ

Je to člověk, fotky to fotit může?
O to víc zarazí a vlastně až fascinuje erupce nenávisti, kterou opět předvedly (dle vlastních slov) „feministické a kvír kolektivy“, když před týdnem již tradičně ztížily pražský Pochod pro život. Foto: Michal Čížek
1
Komentáře
Tereza Šimůnková
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

ÚHEL POHLEDU: Než zas dostanu čočku kvůli domnělému ultrakonzervatismu, což v podstatě znamená ochotu nemyslet nalevo od Lenina, ráda bych vytkla před závorku, že současnou českou legislativní úpravu interrupcí považuji za správnou – a to navzdory tomu, že katolíci mají pravdu. Lidský život začíná v okamžiku početí, taky kdy jindy, proboha, a navíc to prý doopravdy potvrdí božská jiskra života. Tedy vědci říkají, že je zinková: když spermie aktivuje vajíčko, vybuchují na jeho povrchu miniaturní zinkové ohňostroje, čím intenzivnější, tím bude dítě zdravější. Tak či tak – v děloze se neusazuje nějaký budoucí teoretický potenciál člověka, ale konkrétní fyzický Člověk.

Fázování těhotenství na umělé úseky, kdy si matka může vybrat, zda si ono enigmatické „to“ „nechá“, tak postrádá logickou a morální konzistenci. V tom je politika některých amerických států, umožňující interrupci skoro až do porodu, bohužel soudržnější. Jenže život je nelogický, je složitý a tragický a některé situace nemají dobré řešení. Člověk ale nemusí být pro zákaz potratů, aby necítil hlubokou pokoru vůči dětem, které se z nějakého důvodu nesmějí narodit – a při vědomí vší té křehkosti třeba pocítí vděk za život vlastní.

 

O to víc zarazí a vlastně až fascinuje erupce nenávisti, kterou opět předvedly (dle vlastních slov) „feministické a kvír kolektivy“, když před týdnem již tradičně ztížily pražský Pochod pro život. Obvyklá lhostejnost vůči „shluku buněk“ je proti nim vřídlem empatie. Na internetu jednu dobu strašila fotka z americké prochoicové demonstrace, na které měla žena ve vysokém stupni těhotenství přes břicho napsané „Toto ještě není dítě“. Pražské kolektivy mávaly třeba humorným transparentem „Člověk? Může si to hrát s míčem? Může to fotit hezké fotky?“. Mnoho členů kolektivů vůbec nepůsobilo emočně nebo psychicky narušeně, naopak, jejich rozverně duhové či naopak mrtvolně černočerné zevnějšky tu a tam říznuté drobnými motivy SM signalizovaly stabilní osobnosti s tahem na branku a pocitem sebehodnoty. Také patriarchát odkázali do patřičných mezí, jasnějších než své pohlaví. Trochu mimo působil jen nápis Moje vagína umístěný na bránici, ještěže extrémní levice limity biologie již revolučně strhla.

Kolektivy přitom měly jedinečnou šanci překročit projednou vlastní stín a katolíky podpořit. Jádrem letošního pochodu bylo upozornit na to, jak velkou část umělých potratů tvoří třetí počaté dítě. Rodiny se bojí, často opodstatněně, že by tři děti ekonomicky nezvládly, nebo by je nezvládly důstojně. Podpora narození třetích dětí je učebnicové sociální téma, kterých mají kolektivy vedle piercingů obvykle plná ústa. Jak jsme ale již předeslali, život není logický. V souboji genderových dogmat je „právo na vlastní tělo“ speciální kategorie, ačkoli se dost podstatně týká těla někoho jiného, patří k fundamentům moderního feminismu a genderismu, s ním to od vynálezu antikoncepční pilulky takříkajíc stojí a padá. Vzhledem ke svižnému vymírání prakticky celé západní populace spíš tedy padá než stojí.

Myšlenka, že umělý potrat možná není to úplně nejvíc nejlepší řešení neplánovaného těhotenství, který může situací zaskočená žena udělat, vadila už na naprosto nekontroverzním plakátu, který Hnutí pro život vylepuje na pomoc těhotným, které okolí tlačí k umělému potratu. Autorka tohoto sloupku se při čekání na tramvaj nejednou zapotila ve snaze rozklíčovat, které z těch asi deseti slov kolektivům tak brutálně vadí. Buď nerozeznají nabídku od nátlaku, a dost možná i v jiných situacích, nebo je snad opravdu irituje, že se ženy rozhodnou donosit neplánované dítě. To třetí? Nebo první?

Madonna v osmdesátkách nazpívala píseň Papa, don’t preach… I am keeping my baby. Zpívá se v ní, že je z těhotenství nervózní, ale že si ji kluk, se kterým čeká dítě, vezme a že to možná nakonec bude v pohodě. Takovýhle vzkaz – vlastně obyčejný, ale podporující a dodávající odvahy – dneska chybí. Feministické kolektivy jsou pro volbu, ale zdá se, jako by podle nich správná byla jen jedna.

×

Podobné články