Brežněv a Dubček v pyžamu

KOMENTÁŘ

Brežněv a Dubček v pyžamu
Po čase se vše může jevit jako fraška, komedie, absurdita. Třeba, že Brežněv při osudových jednáních v Čierne nad Tisou předstíral, že je nemocný a Dubček za ním šel do vlaku, kde Brežněv ležel v pyžamu a naříkal: nejspíš měl kocovinu. Za tři týdny pošle tanky. Foto: Národní archiv/Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Na internetovém vysílání ČT se objevil dokumentární film slovenského režiséra Roberta Kirchhoffa, který se jmenuje Všichni lidé budou bratři. Verš ze Schillerovy Ódy na radost (zvěčněné Beethovenovým géniem) ironicky provází život Alexandra Dubčeka a tím i dvacáté století, které se mezitím stalo něčím dávným a pomalu již nepochopitelným. Nejde o životopisný film o víc než třicet let mrtvém politikovi (a funkcionáři a symbolu), ale o filmovou esej o postupném mizení člověka v dějinách, o zanořování se jedné „ikony“ v proudu času, který je nelítostný a komický zároveň.

Po čase se vše může jevit jako fraška, komedie, absurdita. Třeba že Brežněv při osudových jednáních v Čierne nad Tisou předstíral, že je nemocný, a Dubček za ním šel do vlaku, kde Brežněv ležel v pyžamu a naříkal: nejspíš měl kocovinu. Za tři týdny pošle tanky.

 

V tom filmu se objevuje řada lidí, Dubčekových známých a přátel, souputníků a pamětníků: je to možná poslední sběr těchto lidí, mnozí z nich již také nejsou mezi živými – film se začal natáčet před šesti lety (covid zdržel premiéru), pak poněkud rychle a neprávem zapadl. Mluví o Dubčekovi z různých pozic a pohledů, se většími či menšími sympatiemi, někdy poněkud bláznivě, zastřeně, třeba i zmateně, jindy ale i přesně a nečekaně. Pozoruhodné a objevné jsou pasáže z doby, kdy ho potupně uklidili jako ambasadora do Ankary. Objevují se tam scény, které působí až nereálně a bizarně, ale budou nejspíš pravdivé a zasazují onen „mirákl“ spojený s Dubčekem do rámce jedné velké tragikomedie. Některé ani s Dubčekem bezprostředně nesouvisí, ale jsou unikátní: třeba setkání Jolyona Naegelea, působícího koncem osmdesátých let jako redaktor Hlasu Ameriky v Československu (to byl svým způsobem zázrak), který se ve vinném sklípku setká se svým tehdejším přítelem spisovatelem Lubošem Juríkem a sdělí mu, že v archivu našel důkazy, že na něho léta donášel… Jurík (mezitím zemřel) se chabě brání, vzdychá, vymlouvá se, pak plačtivě odchází. Staří muži, kteří jsou toho svědky, také jen krčí rameny. Všechno je to jedna zkurvená věc, ten život v tom pokusu o sbratření všech lidí…

Ani Dubček asi nebyl jiný, ten sice nikoho neudával, ale celých dvacet let si dával velký pozor, aby byl vždy připraven, až bude povolán zpět, až si soudruzi uvědomí, že ne on, ale oni udělali chybu a oni se na něm provinili. Prožije je v lesnickém, u chleba se sádlem a cibulí, koncem osmdesátých let ho pustí do Boloně, kde mu dají jako velkému Evropanovi doktorát a kde se setká s Umbertem Ecem, který mu vypráví, co pro něj osobně znamenal. Snad si Dubček nevymýšlel, když pak řekl, že nedávno četl Jméno růže.

Na otázku, kdo to vlastně ten Dubček byl, film odpovídá mnohoznačně, což není ovšem nedostatek filmu, spíš to připomíná cosi jako výklad zmateného snu, který se zdál mnoha lidem, ale oni se nejsou schopni domluvit, jak ho vyložit. Ten sen byl o sbratření všech lidí, které se ale nějak nepovedlo, místo aby nastal ráj na zemi, o kterém snad Dubček od mládí snil a v který asi i věřil, stal se pravý opak, z bratrů se stali lotři a zrádcové, dobré úmysly se převrátily ve svůj protiklad, vznešené ideje rozfoukal vítr po pláních a spáleništích. Geniální je závěrečná scéna: na ubohém dvorku kdesi na předměstí kyrgyzského města Biškek (za komunismu Frunze), kde malý Dubček vyrůstal, se odhaluje pamětní deska „velkému státníku“ Sašovi Dubčekovi, místní funkcionář pronáší absurdní řeč, dvě bábušky, které tam zbyly z Interhelpa, původem snad Češky či Slovenky, nyní již zcela rusifikované, se uklánějí. Kromě nich už tam je jen pes, který chvíli na to hledí, pak si jde lehnout do svého zablešeného brlohu. Nic víc není třeba k dějinám jednoho snu říkat.

Ten Brežněv v pyžamu měl pointu v prosinci 1989, když za Dubčekem přijel na bleskovou návštěvu do Bratislavy Václav Havel s přáteli: cílem bylo připravit ho na to, že nebude prezidentem. Havel mu volá a Dubček se brání, že je v pyžamu. Havel ho přesvědčuje, že to nevadí, že v něm může zůstat.

Koho to jen trochu zajímá, film by si neměl nechat ujít.

×

Podobné články