Polemika s Respektem – Americká vzpoura

Respekt 24: Americká vzpoura, autor Jiří Sobota
Tento článek přináší zajímavé informace a obsahuje i snahu o vyvážený přístup, ale bohužel v klíčové části se autor uchyluje k selektivnímu výběru faktů, aby odpovídaly zvolenému jednostrannému narativu.

Autor píše, že "američtí policisté usmrtí každým rokem tisíc Američanů". Správně při tom zmiňuje, že v mnoha případech to je v sebeobraně, či při pronásledování, a též připomíná skutečnost, že v USA je držení palných zbraní mnohem častější než v Evropě. Z výše uvedeného vyplývá, že tedy případy odporu proti zadržení, sebeobrany a pronásledování atd. jsou v amerických podmínkách podstatně náročnější než třeba v českých. Autor v této souvislosti správně připomíná i vysoký počet amerických policistů zabitých ve službě. Později však autor navazuje: "V kontrastu se zhruba tisícovkou policií zastřelených Američanů stojí skutečnost, že za pochybení bývá ročně obviněno okolo stovky příslušníků policejních sborů a většina navíc stejně vyvázne bez úhony." Z textu není zřejmé, zda ona stovka obvinění se týká pouze uvedené tisícovky zastřelených či jiných případů. Z logiky věci předpokládejme, že první varianta je platná. Nicméně bez bližšího kontextu uvedené srovnání stále nepřináší žádnou objektivní informaci kromě vágně postaveného porovnání 100 versus 1000 spolu s názorem autora, že navzdory výše uvedeným skutečnostem je střelba ze strany policie v principu špatná a měla by být v co největší míře potírána, přičemž "důkazem" zlepšení by, bez ohledu na ostatní skutečnosti, mělo být splnění arbitrárně stanovené vyšší kvóty odsouzených policistů. Tento popis působí v lepším případě jako nazírání na uvedený americký problém "evropskou optikou" doplněnou snahou o řešení sociálním inženýrstvím, v horším pak jako účelové použití z kontextu vytržených údajů ve snaze pomocí zdánlivě objektivních důkazů zvýšit váhu předem zvoleného a subjektivně preferovaného pohledu na věc.

Odpovědí je v tomto ohledu další část textu, kde autor používá statistické údaje. Autor píše: "Když se ale počet mrtvých přepočítá na etnické poměry společnosti, vynikne do očí bijící nepoměr. Z každého milionu bílých Američanů jich ročně kulkou policie zahyne 12, zatímco v případě Afroameričanů to vychází na 30 z každého milionu. Policisté také míří podstatně častěji na americké Hispánce, těch ročně kulkou policisty zemře 23 z milionu." Tímto izolovaně vybraným vyjádřením autor poměrně explicitně deklaruje, že američtí policisté mají sklony zabíjet více černochy a Hispánce než bělochy. Z daného kontextu pak vyplývá a sám autor to dále v textu potvrzuje, že hlavní příčinou tohoto nepoměru je prý převládající rasismus na straně policistů, přičemž autor pomíjí skutečnost, že v řadách policie slouží i "nebílí" Američané a to v počtech relativně odpovídajících demografickému složení obyvatelstva, tj. mohou tvořit i většinu (například v okrscích Los Angeles v 2013 bylo 35 procent bílých policistů a 65 procent Hispánců, Afroameričanů a Asiatů).

K autorem uvedeným číslům by při snaze o objektivitu bylo vhodné doplnit následující údaje. Podle Wikipedie byl v roce 2017 celkový počet obyvatel USA 325,7 milionů, podle tamtéž citovaného censu z toho vychází přibližný počet bílých nehispánských Američanů na 200 milionů (61,5%), hispánských Američanů na 57 milionů (17,6%) a Afroameričanů na 40 milionů (12,3%).

Podle tvrzení autora tedy americká policie zabije ročně 2400 (12x200) bílých nehispánských Američanů, 1311 (23x57) a 1200 (30x40) Afroameričanů. I při nezahrnutí usmrcených z ostatních etnických skupin tato čísla naprosto neodpovídají autorem správně uváděnému počtu přibližně jeden tisíc ročně (například celkem 1002 případů v roce 2019). Je smutné, že tento do očí bijící nepoměr zcela devalvuje jedinou empiricky se tvářící část článku, na které autor staví svou další interpretaci událostí.

K příčině tohoto zásadního rozporu se může objektivně vyjádřit pouze sám autor. Nicméně považuji za zajímavé, že autorem chybně uvedená čísla pro jednotlivé etnické kategorie výrazně odpovídají číslům uváděných v oblíbené databázi Washington Post, kde je uvedeno ve třech výše zmíněných kategoriích: 2476 případů ze 197 milionů (tj. uvedeno jako 13 na milion), 902 z 39 (sic!) milionů (tj. uvedeno jako 23 na milion) a v případě Afroameričanů 1298 z 42 milionů (tj. uvedeno jako 31 na milion). V této souvislosti je zajímavým detailem uvedení relativně nízkého celkového počtu Hispánců v rámci obyvatel USA, což je patrně zapříčiněno obtížnou a kolísající definicí této kategorie obyvatelstva, která se částečně prolíná s kategorií bílých Američanů a v menší míře možná i s kategorií Afroameričanů. Z výše uvedeného lze tedy oprávněně předpokládat, že autor přejal údaje za období od 1.1.2015 dále a prezentoval je jako údaje za jeden rok.

Vzhledem k dlouholeté tradici a deklarované integritě časopisu Respekt a profesionalitě jeho pisatelů se mi nechce věřit, že by se jednalo o úmyslnou manipulaci takto primitivním způsobem, nicméně ze stejných důvodů je pro mě obtížně přijatelné i vysvětlení, že se jedná o autorem i ostatními členy redakce nepostřehnutou chybu.

Odhlédneme-li od výše popsané chyby, je možné použít autorem prezentované statistické údaje, tj. počet osob zabitých policií ročně podle etnických kategorií, a srovnat je s narativem článku. Podle autorem samým použité databáze Washington Post bylo v roce 2019 americkou policí zabito 1002 osob, z toho 404 bílých, 250 černých a 163 hispánských, 41 ostatních, 144 neznámého původu (názvy jednotlivých kategorií přejaty doslova z uvedené databáze - pozn.), což činí 40,3 procent, 25 procent, a 16,3 procent, což je v nepoměru v procentuálním zastoupením v počtu obyvatel, tj. 61,5%, 12,3% a 17,6%, byť údaj o Hispáncích je nutno brát s rezervou s ohledem na rozpory v definici této kategorie mezi censem citovaným ve Wikipedii a databází Washington Post (viz výše).

Tento nepoměr mezi bílými Američany a Afroameričany zdánlivě podporuje autorovu tezi. Nicméně jeho objektivní posouzení vyžaduje znalost kontextu, ze kterého tato čísla vychází. Zajímavé jsou v tomto směru počty zatčení. V roce 2018 činili Afroameričané 33,7% zatčených za závažné napadení ("aggravated assault"), 54,2% zatčených za loupež a 53,3% zatčených za vraždu. Podobná čísla lze dohledat i pro předchozí roky na webových stránkách amerického ministerstva spravedlnosti.

Kromě těchto celostátních údajů jsou k dispozici i lokální údaje. V této souvislosti jsou zvláště zajímavé údaje z velkých měst, v nichž dochází k výrazně více zločinům než ve zbytku státu (například v roce 2014 došlo k 54% vražd v pouhých 2% policejních okrsků). V případě Minneapolis v letech 2009-2014 Afroameričané představovali 69% zatčených v případech vraždy, loupeže, znásilnění a závažného napadení. Policejní souhrnná zpráva z New York City za rok 2019 uvádí zatčené pro jednotlivé zločiny rozdělené podle etnické příslušnosti. Konkrétně uvádí následující hodnoty pro Afroameričany, bílé Američany a Hispánce: vražda a zabití - 58%, 3,3% a 35,3%; loupež 59,4%, 5,2% a 32,2%; střelba (v originále "shooting incident", míněno použití palné zbraně pachatelem vedoucí ke smrti či zranění oběti) 71,6%, 2,7% a 24,1%. V této souvislosti lze doplnit, že podíl těchto etnických skupin v obyvatelstvu New York City činí podle údajů z roku 2018: Afroameričané a ostatní černoši 24,3%, běloši 42,7% a Hispánci 29,1%.

Autor správně zmiňuje, že ve službě je zabito přibližně 170 policistů ročně, konkrétně v letech 2010 - 2018 se toto číslo pohybuje v rozmezí 127 až 185 mrtvých. Bohužel autor tento údaj dále nerozvádí ani nezasazuje do kontextu. V této souvislosti poskytuje cenné informace webová stránka FBI, která mimo jiné eviduje počty a etnickou příslušnost pachatelů podílejících se na těchto incidentech. V letech 2010 - 2019 se podíl Afroameričanů mezi těmito pachateli pohyboval v rozmezí 49-72%, v posledních 4 (tj. za prezidentství Donalda Trumpa) pak v rozmezí 57-59%.

Lze tedy shrnout, že autor staví svůj článek a v něm deklarované rozhořčení na nepoměru, kdy Afroameričané představují 12,3% obyvatelstva, ale v roce 2019 zároveň 25% osob zabitých policií (v letech 2015-2019 se podle databáze Washington Post tento podíl pohybuje v rozmezí 22,9-26%). Nicméně současně autor vůbec nezmiňuje nepoměr, kdy Afroameričané představují 12,3% obyvatelstva, ale 33,7% zatčených za závažné napadení, 54,2% zatčených za loupež, 53,3% zatčených za vraždu a 57,1% pachatelů vražd policistů.

Pokud výše uvedené procentuální nepoměry zabití policií či trestné činnosti v zájmu snazšího srovnání přepočteme na 1% obyvatelstva v rámci dané etnické skupiny, vychází následující výsledky: V případě údajů z předchozího odstavce, kdy na základě dostupných dat jsou srovnáváni pouze na jedné straně Afroameričané a na druhé bílí Američané společně s Hispánci a ostatními etnickými skupinami, vychází pro případ zabití policií tedy 2,84 krát vyšší pravděpodobnost na straně Afroameričanů. Pro případy páchání závažného napadení, loupeží a vražd je na straně Afroameričanů pravděpodobnost vyšší 3,5krát, 8krát a 7,8krát. V případě zabíjení policistů je ze strany Afroameričanů tato pravděpodobnost vyšší 8,9krát.

Tento nepoměr je zvláště výrazný, vezmeme-li v úvahu, že v tomto srovnání jsou bílí Američané řazeni v jedné kategorii společně s Hispánci, ačkoli mezi nimi existuje značný rozdíl v míře kriminality. Tento rozdíl potvrzují například výše zmíněné údaje o zatčeních z New York City, kde jsou údaje pro Hispánce a pro bílé Američany vedeny separátně. Na 1% obyvatelstva je tedy u Hispánců v případech vražd a zabití podíl vyšší než u bílých Američanů 15,7krát, loupeže 9,1krát a střelby ("shooting incident", viz výše) 13,1krát. U Afroameričanů ve srovnání s bílými Američany jsou výsledky srovnání následující: vraždy a zabití 30,9krát, loupeže 20,1krát a střelba ("shooting incident") 46,6krát.

Při vzájemném srovnání těchto nepoměrů, kterým autor zjevně nechtěl čtenáře "zatěžovat" se naopak nabízí otázka, zda není procentuální podíl Afroameričanů zabitých policí spíše nečekaně nízký. To by ovšem naznačovalo za daných okolností nadprůměrnou neochotu policistů použít proti Afroameričanům smrtící sílu, což však ukazuje výrazný rozpor mezi empirickými údaji a prezentovaným narativem článku.

V levicových kruzích je oblíbeným "vysvětlením" tohoto a podobných rozporů údajný systémový rasismus na straně policie, která podle této teze zasahuje agresivněji a častěji v případech Afroameričanů než v případech jiných etnických skupin, což zmiňuje i autor.

I když akceptujeme tezi, že vzhledem k okolnostem američtí policisté (podobně jako následně soudy) mají tendenci ve sporných případech, kdy stojí před dilematem "zatknout-nezatknout", u Afroameričanů volit častěji první možnost, výše uvedený nepoměr je přesto příliš vysoký. Aby bylo možné jej plně zdůvodnit rozdílným přístupem policie při zatýkání, bylo by nutné akceptovat tezi, že zatímco cca 75 - 90% zatčení je v případě Afroameričanů neoprávněných, v případě ostatních etnických skupin je 100% zatčení oprávněných (viz údaje výše), což je zjevně extrémní a nereálný pohled.

Vhodnou analogií je zdánlivě nerovný postup policie a soudů vůči mužům a ženám. Například v roce 2018 podle údajů amerického ministerstva spravedlnosti došlo za všechny trestné činy k zatčení 7 505 520 mužů a 2 805 440 žen. I pokud v zájmu zjednodušení výpočtu budeme předpokládat, že počet mužů a žen ve společnosti je stejný (byť počet žen je zpravidla mírně vyšší), je to zarážející nepoměr, konkrétně 2,68krát vyšší pravděpodobnost zatčení u muže než ženy. A tento nepoměr je ještě vyšší při srovnání násilných trestných činů zmiňovaných ve srovnáních výše: zatčení za závažné napadení 302 410 mužů a 93 390 žen (3,24krát vyšší), za loupež 74 810 a 13 320 (5,62krát vyšší), za vraždu či zabití 10 510 mužů a 1 460 žen (7,2krát vyšší). Z hlediska analogie je zajímavé, že tyto nepoměry rámcově odpovídají výše uvedeným nepoměrům na základě srovnání celostátních zatčení za tyto kategorie násilných trestných činů mezi Afroameričany a ostatními etnickými skupinami (viz výše 3,5krát, 8krát a 7,8krát). Pro úplnost dodejme, že tomu relativně odpovídá i celkový poměr zatčených podle rasy, tj. v roce 2018 bylo zatčeno 7 115 940 bílých Američanů (včetně Hispánců) a 2 826 460 Afroameričanů.

Znamená to tedy, že v souladu s "vysvětlením" uvedeným v článku je americká policie, včetně justice, dlouhodobě a systémově sexistická a misandrická? Přirozeně nikoli. Ačkoli je prokázané, že policie a soudy (včetně evropských) mají dlouhodobě tendenci za stejné trestné činy a přestupky u žen udělovat nižší tresty a uchylovat se v menší míře k zatčení, k nepodmíněnému odnětí svobody a k udělení maximální výše trestu, toto není důsledkem systematické diskriminace mužů, nýbrž prokázaného a empiricky doloženého faktu, že muži jsou pachateli násilných trestných činů výrazně častěji než ženy. Analogická situace platí i pro výše popisovanou otázku Afroameričanů či některých dalších etnických skupin.

V této fázi nastupuje "ultimátní" argument, rovněž v článku zmíněný, že vysoká zločinnost u Afroameričanů je zapříčiněna primárně jejich sociální a ekonomickou situací, která je údajně výsledkem diskriminace a systémového rasismu. Toto tvrzení jeho uživatelé zpravidla zdůvodňují neexistencí "rovnosti výsledků", přičemž ignorují skutečnost, že lidé nejsou stejní a že se odlišují svými schopnostmi, zájmy, motivací, preferencemi a svými učiněnými volbami. Zarážející je také skrývaná arogance předpokladu, že Afroameričané (či jiné podobné skupiny) se nedokáží či nechtějí prosadit bez podpory a vedení "progresivních" politiků a aktivistů.

V této souvislosti je rovněž vhodné zmínit, že velká města, v nichž se nachází naprostá většina z kriminálního hlediska nejvíce rizikových okrsků, jsou z velké části, a nezřídka po desetiletí, politicky vedena zástupci Demokratické strany, a to včetně velkých měst ve státech, které jsou na základě celkových preferencí vnímány jako republikánské. Autor tuto skutečnost letmo zmiňuje a následně ji "univerzálně vysvětluje" odkazem na velkou moc policejních odborů v USA. Ačkoli tento faktor jistě nelze pominout, je těžko uvěřitelné, že by policejní odbory dokázaly takto dlouhodobě působit bez tolerance či spolupráce místních politiků. Stejně tak je těžko uvěřitelné, že by policejní odbory hrály primární roli v špatné ekonomické situaci Afroameričanů, kterou autor dokládá rozdílem ve výši průměrného ročního příjmu. Naopak je logické, že větší význam má v tomto směru činnost volených politických reprezentantů, kteří v takových případech pocházejí většinově z Demokratické strany, která se dlouhodobě angažuje v boji proti rasismu (tj. od té doby, co opustila svůj dosavadní tradiční cíl, kterým byla obrana rasové segregace). Demokraté v těchto lokalitách "makají" nezřídka desítky let bez vystřídání opozicí, ale, jak autor sám připouští, jejich výsledky, mírně řečeno, nejsou dobré. Mezi tyto výsledky patří právě vysoká úroveň násilné kriminality, která je dlouhodobě páchána v naprosté většině uvnitř afroamerické komunity, tj. černoši zabíjejí černochy. Ale tyto daleko početnější případy ztracených životů jsou mimo centrum zájmu organizací, jako je "Black Lives Matter" i příslušných politických reprezentantů. Proto jejich halasná a emotivní účast na současných protestech vzbuzuje dojem situace, kdy zloděj křičí: "Chyťte zloděje."

Otázka úspěšnosti vládních programů usilujících zlepšení ekonomické a sociální situace Američanů (například Válka proti chudobě, afirmativní akce atd.) nenabízí jednoduchou binární odpověď a přesahuje zaměření citovaného článku, nicméně činnost části politiků a profesionálních "protirasistických" aktivistů zaměřená na nabízení univerzální omluvy svalováním viny na "systém", na zdůrazňování rasových rozdílů, na psychické mrzačení Afroameričanů pěstováním pocitu ublíženosti a z toho plynoucí pasivity a frustrace, na jejich věznění v pozici naštvané a bezmocné oběti, to vše zavání cynickým zneužíváním a prodlužováním jejich obtížné situace za účelem získání vlivu a politické moci. Příznakem této dlouhodobé politické strategie je pocit, že Afroameričané, respektive jim patřící voličské hlasy, jsou "vlastnictvím" Demokratické strany. Ilustruje to i nedávný výrok prezidentského kandidáta Bidena: " Pokud máš problém se rozhodnout mezi mnou a Trumpem, tak nejsi černoch." ("If you have a problem figuring out whether you´re for me or Trump, then you ain´t black.") Joe Biden patří mezi umírněné Demokraty (přinejmenším ve srovnání s ostatními prezidentskými kandidáty za Demokratickou stranu) a lze tedy reálně předpokládat, že v tomto případě šlo o nadsázku. Nicméně u současných demonstrantů a v ještě větší míře u "protirasistických válečníků" dlouhodobě působících na sociálních sítích i v médiích se ve většině případů o žádnou nadsázku nejedná a dokazuje to i jejich neutuchající hon na "zrádce" a "odpadlíky".

V objektivním článku věnujícím se ekonomické a sociální situaci etnických a rasových menšin v USA by si rovněž zasloužil být zmíněn například rozpad černé rodiny, kdy podíl afroamerických dětí vyrůstajících pouze s jedním rodičem (zpravidla matkou) se v období 1960 - 2013, tj. v době ostentativního úsilí o zlepšování ekonomické a sociální situace Afroameričanů, zvýšil z 22 na 55% (v závislosti na lokalitě pak je udáván nárůst až do rozmezí 70-80%, zejména ve velkých městech) ve srovnání s nárůstem z 7 na 22% v případě bílých Američanů. Otázku deklarovaného "systémového rasismu" by mohl též pomoci osvětlit příklad imigrace karibských černochů do USA, kteří se barvou pleti neliší od Afroameričanů, ale v ekonomické i sociální rovině se projevili podstatně úspěšněji, což by mohlo být dále srovnáno též třeba s tím, jak ve Spojených státech, údajně prolezlých nákazou "bílé nadvlády" ("white supremacy"), se ve srovnání s bílými Američany v kriminalitě a v dalších ekonomických i sociálních ukazatelích projevují například Američané východoasijského či židovského původu.

V neposlední řadě by mohlo být přínosné objasnit rozdíl mezi vizí Martina Luthera Kinga (selektivně citovaného v článku Respektu), který snil o "barvoslepé" společnosti, tj. společnosti, kde barva kůže a rasový původ nebudou mít význam, a mezi současnými demonstranty a jejich "progresivními" podporovateli, kteří se ohánějí slovy jako "spravedlnost" a "tolerance", ale požadují výsady, reparace a právo jednostranně určovat kolektivní a dědičnou vinu svých oponentů. Zatímco Martin Luther King byl skutečným bojovníkem proti rasismu a segregaci, jeho současní samozvaní následovníci jsou posedlí rasovou příslušností a agresivně prosazují zavádění rasistických kritérií v nejrůznějších oblastech společenských i ekonomických vztahů, tj. fakticky požadují pokračování a zintenzivnění rasismu a pouze ovládat směr, kterým bude švihat pomyslný bič. Praktickou ukázkou může být existence rasových kvót na "progresivních" amerických univerzitách (například na Harvardu), kde při přijímacích zkouškách jsou dlouhodobě ve jménu "diverzity" penalizováni studenti "nevhodného" etnického původu, tj. zejména asijského a případně též židovského. V této souvislosti není bohužel překvapením existence povinných školení o "problému bělošství" (v originále: "whiteness") probíhajících na těchto univerzitách, u nichž člověk nemusí být historikem, aby si uvědomil nápadnou podobnost se školeními v "nacionálně-socialistickém světonázoru/marxismu-leninismu" či s přednáškami o zlovolnosti a kolektivní historické vině "světového židovstva/imperialistických válečných štváčů".

Výše rozebraný příklad povrchní práce se statistickými údaji a jejich vyhraněně jednostranná prezentace jsou zvláště překvapivé, jelikož tentýž autor v článku "Koho nezvat do debaty?" (Respekt 25) kriticky upozornil na současný trend v médiích označovaných jako liberální, jehož projevem je vyhazování zaměstnanců za "nevhodné názory". Konkrétně popsal případ v New York Times, kde byl za zveřejnění komentáře republikánského senátora navrhujícího nasazení armády proti současným násilným protestům propuštěn šéf komentářové rubriky. Autor správně varuje před jednostranným aktivismem novinářů a před vynucováním názorové uniformity. S tím se plně ztotožňuji a přál bych si, aby časopis Respekt v tomto směru vytrval nejen v rovině verbální, nýbrž i v rovině činů.